Dcera čarodějek - Dorota Terakowska

24. prosince 2013 v 0:44 | Taive |  Četla jsem

Fantasy žánr je krajina velmi bohatá a různorodá. Dá se tu natrefit na džungle nápadů i na vyprahlé kouty, kde o svlažující originalitu ani nezavadíte. Je to také žánr plný klišé, žánr, který vznikl z pohádek a legend. Tohle všechno si zjevně uvědomovala paní Dorota Terakowska, když psala svou nejslavnější knihu. Dcera čarodějek je moderní mýtus. Mýtus o zemi, bez kultury, úcty a víry, kterou může zachránit jen čisté, mírumilovné srdce. Mýtus typický pro dvacáté století. Snad právě to mu dodává jedinečnou, tísnivou, neskutečnou, ale zároveň naléhavou atmosféru, která je hlavní devizou této knihy.


Ano, atmosféra. Dcera Čarodějek je především o atmosféře. Protože kdyby té nebylo, zbyl by nám tisíckrát ohraný, až k uzoufání předvídatelný příběh o dítěti vyvoleném spasit svět. Námět prakticky jak přes kopírák se vyskytující hned v několika z největších děl světové fantastiky, což je samo o sobě vlastně dost kuriózní (všechny špatné fantasy i dílka jiných žánrů nepočítám, protože je většinou nečtu). V tomhle případě o něj ale možná ani tak moc nejde. Třeba je hlavní filozofie díla, jednoduchý, ale hluboký myšlenkový proud pacifismu, víry a enviromentalismu, který se v něm neustále opakuje. A nebo o něj možná přeci jen jde, vždyť hlavně ve druhé polovině knihy se dozvídáme věci plnokrevně fantastické, jako je zajímavá mytologie čarodějek a systém magie, který neslouží jen filozofickým, ale i čistě beletristickým účelům.
Dcera čarodějek je kniha, která nebude rozhodně bavit každého. Plyne svým tempem, podle svých vlastních pravidel. Je v ní něco nezlomného, neporušitelného, co z ní dělá vyzrálý produkt životního pohledu autorky a zároveň ji činí velmi schématickou a předvídatelnou. Co nejvíc zamrzí je všudypřítomná černo-bílost. I když se ze střípků máme možnost dozvědět, že zlo není skrz naskrz prohnilé a že kladné postavy mají také svoje skryté pohnutky a temná tajemství, jsou ty náznaky tak nepatrné, že snad ani nestojí za řeč. Tohle není kniha o sympatických záporácích, o lidech s duševním vývojem. Vyjma titulní postavy a jejích zvláštních průvodkyň. Ty jediné se jeví živé a dýchající. Hlavní hrdinku přibližují čtenáři její lidské slabosti, čarodějky pak tajemství a propracovaná mytologie, které se kolem nich ovíjí.

Obecně by šel celý román rozdělit na třetiny. První, v níž se setkáváme pouze s Dítětem - Děvčátkem - Dívenkou - a konečně Dívkou a její zvláštní výchovou. Již zde se dá narazit na několik originálních bodů, jako je například zvláštní sci-fi přesah komunikace s hvězdami. Ve chvíli, kdy už to vypadá, že celou knihu budeme pozorovat jen tuto čarodějnou štafetu, se přidávají další postavy, což je charakteristickým rysem druhé třetiny. Celý příběh Písně jediné se tak začne odvíjet na dvou paralelních frontách. Představované a vysnívané hodným princem uvězněným v baště záporáků a žité mladou rozjívenou puberťačkou, přerůstající poněkud přes hlavu svým mocným pěstounkám. Že a jak se obě linie nakonec spojí v třetině poslední, není těžké uhodnout. Zvláště poté, co přitáhla z Polska jiná legenda současné fantasy s naprostou jiným stylem vyprávění, ale překvapivě podobným základním motivem.

Konec vám vyzrazovat nebudu, ačkoli je zřejmý. Paní Terakowska si na nečekané zvraty příliš nepotrpí a celý děj se tak ubírá hezky lineárně kupředu jen se dvěma, či třemi zádrhely. To ale zrovna u téhle knihy vlastně ani tak moc nevadí. Tohle totiž není klasická fantasy o hrdinech a padouších, tohle je jedna velká, mýtická alegorie, upředená ze skrytých nadějí a touhy po lepším světě. A ve mně po dočtení zůstala především ta krásná naděje, že jednou všechny moderní mýty o svobodě a toleranci skončí jako Dcera čarodějek.

Taive
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama