Hobití výprava do Ereboru pokračuje

23. prosince 2013 v 23:22 | Taive |  Viděla jsem, slyšela jsem



Tak jsem byla na Hobitovi, taky téměř o půlnoci, i když víc jak týden po premiéře. No co, nikdo není dokonalý a dřív se prostě čas nenašel. A co dojmy? Částečně je to tím, jak moc jsem se na tenhle film těšila, každopádně to ve mně vře. V dobrém i špatném slova smyslu, tak nějak se ty dva proudy sváří a nechtějí si navzájem ustoupit. Ještě doplním, že jsem byla na 2D s titulky a veškeré mé výtky a pochvaly k promluvám postav směřují tedy skutečně na originální herce.

Rekapitulace oproti prvnímu dílu:
Stabilně dobrý - Bilbo (díky Martine); zlepšilo se - mé rozlišování mezi trpaslíky (osobnost jich získala asi třetina, ale lepší než nic); zhoršilo se - soudtrack (titulky vedou)
Nejpříjemnější překvapení dvojky - král Temného hvozdu Thranduil; nejnepříjemnější překvapení - drak Šmak

A jak k tomu všemu došlo?

(Předem upozorňuji, že tento článek, stejně jako všechny další o filmech, knížkách a vůbec, může obsahovat spoilery.)


Papírového Hobita znám (tatínek mě s ním seznámil už coby malé škvrně) a miluju. Zároveň ale chápu, že knížka není film, že co funguje v jednom, nikdy by nefungovalo v druhém. A k čemu by vůbec bylo dobré chodit na filmy, které by jen tupě opakovaly knihy. Bylo by to jen vyhazování peněz a především potenciálu herců, režisérů a scénáristů. Takže ne, to, že se Jackson od Tolkiena v některých bodech odchýlil, mi ani trochu nevadí. Spíš naopak. Je to k nevíře, ale zjistila jsem, že pasáže, které knihu doslova citovaly, mi natahovaly uši do špiček a rvaly je od hlavy (viz mé hlavní výtky k drakovi). Já nikdy neměla ráda audioknížky.
Hobit je velmi dlouhý film. Na rozdíl od jedničky (při prvním zhlédnutí) je to na něm hodně znát. Celá linka je vyšponovaná a vlní se mnoha vrcholy a propady, jak při vlnobití. Někde jsem četla trefné konstatování, že struktura jednotlivých hobitích filmů se velmi podobá struktuře filmů pánoprstenních, a musím s tím souhlasit. I tady se postupně přitvrzuje a zvážňuje. Zlo se stává temnějším a přítomnějším, pohádkový svět sympatických hrdinů získává trhliny a realistické problémy a ani oni sami už nejsou dokonalí. Náhle jsme mnohem méně v pohádce a mnohem více v regulérní fantasy.
Vrcholů a propadů bylo opravdu mnoho, až se mi z toho trochu zatočila hlava. Vedle skvělých momentů a oslňujících drobností, jako byl okamžik, kdy Bilbo vyleze do korun Temného hvozdu, kdy trpaslíci přepočítávají peníze pro Barda, kdy se Bard špičkuje s radními Jezerního města, nebo Thranduil, nejznuděnější a nejfrajerštější vládce v celičké Středozemi, dává na odiv svou ledově slizkou dokonalost, parazitovaly momenty mnohem temnější a pro srdce diváka smutnější. K uzoufání ošklivý Medděd, Gandalf bojující s temným pánem Sauronem takovým stylem, že jsem si chvíli vážně nebyla jistá, jestli sleduju film, nebo zdivočelé pozadí Windows media playeru, nebo nesmyslné pobíhání trpaslíků po Ereboru.
Nikdo není dokonalý, opravdu nikdo, svět je krutý a pořád mi to připomíná. Ani Peter Jackson, ani jeho kameramani, ani můj oblíbený Benedict Cumberbatch, který projevil schopnost číst předlohu, ale herecký talent nechal spát doma.
Naštěstí tu pořád máme animátory, kteří oživili asi nejkrásnějšího draka, kterého jsem ve filmu zatím viděla (kdyby ta potvora nemluvila, byla by dokonalá). V jeho případě si ale za tu hořkosladkou pachuť dost možná můžu sama. Tolik jsem se na něj těšila, tolik jsem hltala každé jeho slovo, až se má očekávání přestřelila někam do oblak a logicky nemohla být beze zbytku vyplněna. Naštěstí mi to vynahradil elfí král, nejpříjemnější a nejnečekanější překvapení celého filmu, každá jeho replika byla prostě skvost, perfektně vybroušený diamant.


A co ostatní hrdinové? Proměna charakterů Thorina a Bilba si zaslouží smeknout, oba byli absolutně uvěřitelní a skvělým způsobem mixovali své charaktery s plíživou potemnělostí vkrádající se do jejich postav i celého filmu. Bilbo je vůbec skvělý, a trůn "nejsympatičtějšího filmového hobita" mu náleží plným právem. Ani na chvíli neztrácí originalitu a vtip. Slušně vychovaný hobit klepe, pokud vchází k někomu domů, i kdyby pan domácí byl krvelačný drak :-). Odmyslet si od postavy Gandalfa Iana McKellena už snad ani není možné a kraťounký návrat Radegasta potěšil (strašně ráda bych toho chlapíka ubytovala v houští na své zahradě). Trpasličí banda se nám přeci jen trošku diferencovala a je to dobře. Škoda, že elfí strážkyně Tauriel nebyla přeci jen lépe využita. Nápad zasadit ji do filmu se mi líbí a její postava do určité chvíle fungovala bezvadně, ať si říká, kdo chce, co chce. Jenže ten připitomněle vyšumělý konec mě přeci jen trochu zklamal. Nejde mi o to, co se v její příběhové lince dělo, náhodou patřím k těm, kterým celá ta milostná zápletka přišla nanejvýš roztomilá, ale o to, jak to bylo zpracované. Legolas si zaskočil zmlátit pár skřetů a celou dobu byl úplně out of character oproti tomu, jak si ho pamatujeme z Pána prstenů.

Desolation of Smaug je film jako horská dráha. Přesně takový, jaký jsme čekali, ale zároveň se spoustou momentů, ze kterých spadne čelist, ať už v dobrém nebo špatném slova smyslu. S vizuálně nádhernými i naprosto nedodělanými momenty. S herci, kteří perlí každým slovem i gestem a pak s těmi, kteří to celé vzali zřejmě jako nudnou rutinu. Ale pořád je to především Hobit. A já se nemůžu dočkat třetího dílu :-).

Taive
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama