Loutkář - část druhá

18. prosince 2013 v 22:35 | Taive

Strážnice v přístavní čtvrti provinčního městečka Ambiani působila asi stejně impozantním dojmem jako průměrný vypelichaný vrabec. Jak se na ni tak Lothar díval, usoudil, že finanční podpora pořádkového sboru nepatří nejspíš k prioritám městské rady. Ne, že by on sám vypadal o moc důstojněji. V obyčejném, zaprášeném cestovním plášti a se zmačkaným kloboukem vraženým do čela musel budit dojem zanedbaného vandráka. Havran, spící s hlavou pod křídlem na zadní rozsoše jeho sedla, přidával inkvizitorově vizáži navíc ten správný punc potulného blázna. Uvázal koně u kůlu před vchodem a vešel dovnitř.


Jediným obyvatelem vstupní haly se ukázalo být chlapisko v taláru s malovanou galeonou. Seděl rozplácnutý na židli s nohama na stole a očividně trénoval přesnost plivu střelivem z třešňových pecek. Košík s kousky nadýchaného, do zlatova upečeného koláče stál na stolní desce vedle něj. Linula se od něj vábivá vůně.

"Dobrý den, přeji," pozdravil příchozí. Spíš ze zvyku, než z pocitu nutnosti, zároveň rozvinul vlákénka vědomí, která ovinula místnost a prohlodala se zdmi. Kromě uvelebeného chlapiska zachytil ještě dvě lidské bytosti v místnosti nad sebou a pár hlodavců pobíhajících okolo. Po aktivní magii ani stopa.

"Dobrej, dobrej, co si přejete?" Strážníkův výraz prozrazoval, že nemá v nejmenším chuť se kvůli komukoli zvedat ze svého pohodlného ležení, natož nechat se nutit do práce. Na příchozího se přátelsky usmál a strčil si do pusy další kus sladkého zákusku.

"Sháním práci." Lothar s rukama v kapsách vykročil ke stolu.

"Tady? To byste měl lepší v přístavu," zadumal se ozbrojenec.

"Mám zkušenosti spíš s udržováním pořádku. Slyšel jsem, že jste tu s ním poslední dobou nějak na štíru."

"No, znáte to. Malej přístav, sem tam nějaký ty piráti, překupníci se vším možným, občas nějaká rvačka, ale celkem si nestěžuju, mohlo by bejt hůř."

Strážníkovi se hlavou mihl obraz nějakého pouličního incidentu vedeného na nože a jednoho pěkného děvčete, s vábivým úsměvem podávajícího městskému šerifovi peníze. Teprve pak se Lotharovi podařilo zachytit stopu toho, co hledal. Matný obraz zhrouceného těla a hloučku vyděšených čumilů, postávajících okolo. Celá ta scéna byla ve strážníkově mysli orámovaná zřetelným pocitem nebezpečí a zmatku.

"Takže nic neobvyklého? Zvláštní. Mě se doneslo, že vám tu nějak podezřele skapávají lidé."

Strážný se na něj nedůvěřivě podíval pod nakrčeným huňatým obočím. "A pročpak vás zrovna tohle zajímá?"

"Rád bych tu nějaký čas pobyl, tak se starám, do jakých se tu dá dostat nepříjemností. Nemám rád nemilá překvapení."

Chlap se opatrně rozhlédl, jako by se snad mohl někde v koutě skrývat nezvaný host a napínat uši. Pak na Lothara mávl, ať jde blíž, a pokračoval tlumeným hlasem: "No, je fakt, že tu máme ve sklepě tři mrtvoly. Já teda nevim, jestli je dobrej nápad, je tu mít. Podle mě by se měly zakopat někam pořádně hluboko. Vůbec nechápu, proč to starosta zakázal. Ty lidi totiž, když umírali, byli prokletý." Poslední slovo pronesl dramatickým šepotem a významně pokýval hlavou.

"Prokletý, co tím myslíte?" Lothar se opíral dlaněmi o stůl, hlavu sotva půl metru od hlavy strážného, a snažil se nevnímat vábivou vůni koláče.

"No, prej se chovali zatraceně divně, když umírali." Další významné pokývání. "Prej jako by měli v hlavě zlý duchy a ty jim užírali mozek, a když pak ty lidi umřeli, dál se dívali jejich vočima." Strážný měl na dramatický šepot přímo fascinující talent. Lothar by se vsadil, že je ho slyšet až v druhém patře strážnice a že i tam zní jeho přednes stejně napínavě.

"To přece není možné, jak by se to mohlo stát?"

"Máme ve městě Černýho barona. Znáte ho přece. Mrtvej chlap v kápi, co si odvádí ty, co už nemaj, co ztratit. Naslibuje jim, po čem toužej nejvíc, a pak si s nima pohrává, než je zabije. Živí se jejich strachem. Myslim, že proto se pak dívá. Dívá se na ty, co ty nebožáky najdou a pochutnává si i na nich. Někdo tvrdí, že ty nálezci jsou další na řadě…"

"Černý baron, jistě, to strašidlo. Copak tomu vážně věříte, vy, takový kus chlapa? To se tu opravdu dějí věci, které vás donutily bát se bubáků pod postelí? Neměl na ty chudáky prostě jen někdo spadeno? Nepřimotali se někomu do plánů, nenamíchli někoho?" Lothar zněl přesně tak střízlivě, jak se cítil. Sám na většinu zlých duchů nevěřil. Dobře věděl, jak bujnou dovedou mít lidé fantazii.

"Žebrák a lehká holka? Ne, tohle nebylo osobní. Komu by vadili? Nikdo si jich nevšímal. Lidi, co minete na ulici, maximálně přejdete na druhou stranu, abyste se o ně nemusel otřít. Podívejte se, já vim, jak to zní, ale… kdybyste je viděl." Strážný opustil snahu patřičně teatrálně vyděsit neznámého společníka.

"Ano, skutečně rád bych je viděl," odpověděl zamyšleně Lothar a napřímil se. "Mohl byste mi je prosím ukázat?"
"Cože? A proč bych to jako dělal?"

"Protože přesně tohle je ta práce, kterou tu sháním. Odpusťte, nepředstavil jsem se. Jsem lord inkvizitor Lothar Heinz, Řádem pověřený vyšetřováním případu těchto úmrtí." Sáhl do vnitřní kapsy kabátu a vytáhl odznak. Stříbrný havran na něm široce rozevíral půlkruh křídel, v hrudi mu místo srdce tkvěla rudá trnitá růže. Kov klepl o desku stolu. "Pochopil jsem správně, že třetí oběť přibyla během posledních dvaceti čtyř hodin? V tom případě by bylo záhodno začít problém řešit ihned, než si náš pan tajemný vyhlédne další."

"Aha, jasně, inkvizitor," vyslovil pomalu ozbrojenec, zatímco přejížděl pohledem mezi odznakem na stole a překvapivým návštěvníkem. Bezděčně natáhl po havraní insignii ruku ve zjevné touze prohlédnout si, zda je vážně pravá, ale v poslední chvíli ucukl, jako by se spálil. Lothar měl sto chutí obrátit oči v sloup. Lidé mívali o věcech patřících mágům a kněžím, obecně dost podivné představy. Zdálo se ale, že o těch inkvizitorských to platí dvojnásob.

"Kapitán Pascal, pane!" vstal chlap, zřejmě riskujíc radši přehmat, než možné následky nedostatku uctivosti. Zasalutoval a nervózně si otřel mozolnaté dlaně o kalhoty.

"No, asi je to nakonec dobře, že tu ste, pane. Takže prosim, pojďte." S trochu neohrabanou snahou o prkennou úklonu ukázal inkvizitorovi, ať ho následuje.


Na dřevěné desce pitevního stolu leželo tělo zakryté prostěradlem. Pohřební atmosféru dotvářely dvě prosté rakve na zemi u zdi. Když umře člověk, pro kterého nikdo netruchlí, to nejlepší, co můžete udělat, je snažit se ho odstranit z dohledu. Ambianská pitevna byla ohledně tohoto smutného faktu krutě upřímná.

Lothar se vysvlékl ze zaprášeného cestovního pláště a vyhrnul si rukávy bílé košile pod ním. Odhrnul prostěradlo z ležící postavy. Drobná, hubená dívka s bledou pletí těsně napnutou na lícních kostech a vlasy spadajícími v rozcuchaných vlnách kolem tváře. Ležela nehybně jako rozbitá porcelánová panenka. Mohlo jí být patnáct či šestnáct let, těžko více.
Všichni lidé vypadají po smrti, jako by jen klidně spali. Neodlišuje to jednoho od druhého. Lothar už viděl v životě příliš mnoho mrtvých, aby se tímto nepodstatným faktem mohl nechat ukonejšit.

Jeho zaujaly jiné věci. Vrstva laciného líčidla rozmazaná od slz. Zřejmě jich prolila hodně, i růž na lících nesla jejich jasné stopy. Neotírala je. Zcuchané vlasy, jako by do nich někdo zajel rukama a snažil se jich celé chomáče vytrhnout. Ten někdo byla ona sama, několik dlouhých tmavých vlasů jí uvízlo za nehty. Řezná rána na paži, čistě provedená. Šaty, jaké by si na sebe jen sotva vzala žena toužící vzbudit dojem dobrého vychování. Na kolenou zmačkané a špinavé, ale se zapnutými knoflíčky ve výstřihu a srovnanou sukní. Pokud ji do stavu, ve kterém zemřela, dostal některý z jejích zákazníků, pak buď nestál o její služby, nebo se stačila upravit. Žádné stopy zápasu, žádné stopy po poutech ani po silnějším stisku. Jen na krku… co jen to bylo na jejím krku?

Vzal jí opatrně hlavu do dlaní a otočil ji tváří stranou. Při tom dotyku ucítil bušení krve ve spáncích. Aura magie, která se nad ní vznášela jako vrstva těžkého, vydýchaného vzduchu, byla dosud znatelná. Ve své amorfní, vyvanulé podobě už ale nedokázala vyzradit nic o své podstatě. Opatrně, téměř něžně odhrnul pramen vlasů z dívčího krku. Na bledém hrdle, v místě, kde mezi klíční kostí a hlavou prochází žíly, byl jasně znatelný vpich obklopený tmavou oblastí krevního výronu. Příčina smrti se stávala jasnější.

Než se ale přesunul k rakvím, aby si svou hypotézu ověřil, dotknul se ještě jednou její tváře.

"Říkal jste, že se po smrti dívali na své nálezce?"

Kapitán Pascal, který jej do pitevny doprovodil, stál u dveří a čas od času rozpačitě kopl do prahu.
"Jo, přesně tak. Prej jako by se těma očima díval někdo přímo z… no, však víte."

"Někdo odkud?" Lothar litoval, že mu hra na tuláka nevydržela déle.

"No, z pekla," dokončil nervózně strážný. "Skutečně je zabil Černý baron, co? Proto poslali vás."

"Pokud má Černý baron zálibu v intravenózním trávení, nelze to nejspíš vyloučit," zamumlal inkvizitor a uchopil dívčí víčko pokryté silnou vrstvou líčidla. Oko za ním bylo strnule nehybné a prázdné jako vytlučené okno domu. Jen bělmo v koutcích ztmavlo krví z popraskaných žilek. Každopádně oko nepřidávalo ke smutnému výjevu mrtvé mladé ženy nic ďábelského.

"Jak se jmenovala?"

"Ginger, nebo si tak aspoň říkala. Nebyla zdejší, připlula s kupci před pár měsíci. Nikdo ji tu moc neznal. Možná, že by vám o ní dokázala říct víc nějaká její kolegyně. Sakra, vždyť ta holka se tu neuměla ani pořádně domluvit, bylo to jen takový ztracený ptáče."

"Člověk, kterého minete na ulici, maximálně přejdete na druhou stranu, abyste se o něj nemusel otřít." Lothar jemným pohybem narovnal děvčeti hlavu a přikryl ji prostěradlem.

"Jo, přesně."

"A co ti dva?" Přiklekl v dvojici rakví a sundal z jedné z nich víko. Sklepní místnost zaplnil nepříjemný hnilobný zápach rozkládajícího se masa. Lothar si přidržel u nosu rukáv košile a pohlédl dovnitř.

Pascal se odlepil ode dveří a postavil se za něj. "Já říkal, že se měli už dávno zakopat. To mi odpusťte, pane, ale to přeci není správný nechat někoho jen tak shnít a nedat ho řádně do hrobu. Jak k tomu ten nebožák přijde?"

"Souhlasím. To mezi místními kněžími není žádný mág, aby tělo uchoval?"

"No, oni tu sou jen dva, a že by nějakej uměl čarovat, o tom teda nevím," zakroutil místní strážce pořádku pochybovačně hlavou.

"No dobrá. Kdo to je a jak zemřel?"

"Starej Franc, místní žebrák. Neměl to v hlavě chudák v pořádku. Žil tu už dlouho. Tvrdil, že mu patří jedna usedlost kousek za hradbama, furt se tam kolem vochomýtal. Jak umřel, vlastně pořádně nevim. Přinesli ho sem předevčírem, ale to už byl zřejmě mrtvej pár dní."

"Jak jste tedy určili, že patří k těm dvěma dalším?" Lothar nechápavě zkrabatil čelo a zadíval se na Pascala.

"Protože Gregory, to je chlápek, co bydlí v tom statku, co se kolem něj Starej Franc furt motal, s tim na strážnici přišel až předevčírem. Jenže tvrdí, že ho viděl umřít už dva dny předtim a že to bylo přesně takový, jako u těch ostatních. Křik a ten děsivej pohled a pak konec. Říká, že se bál, aby nebyl z jeho smrti podezřelej. Víte, von mu tam Starej Franc dělal různý lumpárny. Vepře mu z chlíva vyhnal a prej i psa votrávil. No, jenže pak se stalo to s tím druhým nebožákem, a Gregory usoudil, že má z temnejch sil větší vítr, než z městský šatlavy, a přišel to nahlásit. Proto taky vypadá, jak vypadá," mávl Strážník k nepěkné mrtvole bezcílně rukou.

"A vy mu to věříte. Protože, když jste Starého France našli, nebyl zahrabaný ani zakrytý a neměl stopy po zranění. Až na jedno." Lothar se sklonil tak hluboko, že byl tváří přesně proti tváři mrtvého muže, a zblízka si ho prohlížel. Pohled mu klouzal přes zapadlá a pevně sevřená oční víčka, linii tváří, teď již nafouklých a neforemných rozkladem, zčernalé rty a hrdlo se záhyby povolené kůže, až k rameni. A tam, na rozhraní ramene a hrdla, našel, co hledal. Sotva znatelný vpich.

"Jo, přesně tak. Říkali sme si…"

"Že by nenechal jen tak válet tělo na vlastních pozemcích, pokud by se ho z nějakého důvodu nebál dotknout. Ten chlapík není omytý, ale nemá na sobě žádnou hlínu. Kdo je ten poslední? Taky žebrák?"

Inkvizitor se prudce napřímil a přešel k poslední z rakví. Trhnutím ji otevřel. "Ne, není to jen žebrák, je to další z těch, kteří nikam nepatří, kteří nebudou nikomu chybět. Cizinci a blázni! U těch se lidé smíří s podivnými okolnostmi smrti, aniž by kdokoli získal potřebu přijít té záhadě na kloub." Sklonil se nad posledním tělem.

"Námořník." zastavil se a beze slova si upřeně prohlížel tělo. "Chudý námořník, který se nechá najmout na každou loď a v přístavech tropí nepořádek. Když umíral, lidé si museli myslet, že je opilý. Proč k tomu právě on přitáhl pozornost? Kdo rozhodl, že je právě tahle smrt důležitá?" otočil se na Pascala.

"To sám starosta. Víte, ten chlápek mu přímo padl do náruče, když na ulici vystupoval z kočáru. Asi to byla náhoda, těžko říct. Ale byl to starosta, kdo kolem toho udělal ten rambajz, kdo zakázal těla zakopat. To on vás zavolal, co?"

"Zavolala mě inkvizice, není podstatné, zda případ oznámil váš starosta. Podstatné je najít vraha a zajistit, že se v téhle místnosti neocitne víc rakví, než je tu teď. Kde je doktor, proč nikdo neprovedl pitvu?"

"Víte, o to se staral doktor Philbert, jenže ten asi před rokem umřel. Teď tu máme doktora, co odmítá na mrtvý šahat. Většinou to není potřeba. Prostě se s chlapama kouknem, kdo má rozraženou hlavu a kdo je posekanej. A když někdo umře v posteli, příbuzný vám vždycky řeknou, jestli je to podezřelý nebo ne." Strážník jen pokrčil rameny.

"Aha, to zní jako příklad skvěle vedeného detektivního oddělení." Lothar se ušklíbl. "Vyřiďte tomu svému doktorovi, že chci do zítra mít aspoň základní testy. Rostlinné jedy, těžké kovy, všechno, co ho napadne. Ti lidé byli otráveni. Otráveni někým, kdo se dobře vyznal v magii. Upřímně ale pochybuji, že by ten někdo byl mstivý duch."

o

Vzduch byl lezavě chladný, vtíral se pod kůži. Nevšímal si toho, hřálo ho vnitřní vzrušení. Konečně, konečně ten zatracený mastičkář vyloudil ze svých baněk a zkumavek to, co potřeboval. Až do teď byl každý jeho pokus neúspěšný. Už to vypadalo, že bude jeho experiment odsouzen k nezdaru, ale on se nevzdával. Pro vědu a moc je třeba trpět. Tlumeně se zasmál.

Vstoupil do kruhu z run, směs křídy a krve se vlhce leskla. Sklonil se k postavě na zemi. Sakra, má slabý pulz, měl si zas vybrat nějakou mladší. Ale co už, chvíli to vydrží. Jestli půjde všechno podle plánu, bude to tentokrát snad konečně déle, než ti před ní. Natáhl vzorek nově vyvinuté chemikálie do injekční stříkačky. Stará žena slabě zasténala, když jí hrot jehly projel kůží.

Spokojeně odstoupil. Tak kam ji pošle? Měl by si otestovat, že výsledky skutečně vyhovují jeho záměrům. Na radnici? Ne, ten imbecil starosta je paranoidní, mohl by ztropit povyk, už to jednou udělal. Ještě, že ho nikdo neposlouchá. Strážnice. Ano, to by šlo. Nechá ji promluvit si s pár podřadnými čmuchaly. Experiment je teprve na začátku, měl by postupovat pomalu a zlehka, neklást si zbytečně vysoké cíle. Zajímavější společenské kruhy přijdou na řadu později.
Usmál se. Vztáhl ruce nad ležící postavou a začal se zaříkáváním.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama