Loutkář - část pátá

20. prosince 2013 v 22:03 | Taive

Otevřel oči. Kolem panovala hluboká noc. Do oken strážnice svítil měsíc a zaléval malý pokojík přízračným jasem. Nevěděl, co ho probudilo, ale náhle byl dokonale bdělý. Zaposlouchal se do okolního ticha. Přivřel víčka a s maximálním soustředěním rozvinul citlivé nitky vědomí do všech koutů domu. Někde vzadu spali dva strážní. V popředí ale přitahoval jeho pozornost pohybující se objekt tvořený temnou vířící mlhou. V tom oblaku se skrývala lidská postava a pomalu, plíživě se k němu přibližovala chodbou.


Natáhl ruku a sebral ze stolu pouta. Dva kovové kroužky se stříbrně zaleskly, zatímco krystaly na jejich obvodu absorbovaly světlo jako temné hlubiny studně. Nechal ruku s nimi volně klesnout k pasu. Druhou položil na jílec meče a bez pohybu, předstíraje spánek, vyčkával příchodu neznámého.

Za zády mu vrzly dveře. Vibrace cizího návštěvníka se rozlily pokojem. Lothar se zaposlouchal do jeho kroků. Pevných a tichých, kroků šelmy na lovu.

Našel si někoho, kdo skutečně dokáže odvést práci nájemného zabijáka. Prolétlo mu hlavou. Pevněji sevřel jílec v dlani. Za sebou zaslechl šelest zbraně vytahované z pochvy. V odrazu v okenní tabulce spatřil mužskou tvář, vyzáblou a bledou s čupřinou světlých vlasů lepících se na čelo. Kmitl záblesk nože.

Vymrštil se ze židle a v obratu tasil. Ťal protivníkovi po zápěstí. Zbraň muži vypadla z prstů. Zakolísal, ale hnal se po něm dál. Ze strnulých rtů mu neunikl ani nejslabší sten. Lothar udělal úkrok kolem strašidelně němého protivníka a sekl jej přes záda. Neznámý muž se zhroutil k zemi. Z jedné ruky mu crčela krev, druhá byla zafačovaná špinavým obvazem. Lothar jej přitlačil kolenem a sevřel dlaň, kterou se po něm protivník snažil ohnat. Zajel prsty hluboko do rány. Muž vyvalil oči. Z úst mu vyšel přidušený skřek a čelo se orosilo potem. Inkvizitor jej srazil na břicho a obě paže mu zkroutil za záda. Pouta kovově cvakla.

Krystaly na obvodu stříbrných kroužků se naplnily bledou, tlumeně zářící mlhou jako rozlitým mlékem. Spoutaný muž sebou naposledy prudce zaškubal a pak znehybněl. Lothar věděl, co to znamená. Pouta zapůsobila, jak měla. Uvěznila vše, co se magicky poutalo k poraženému muži, všechny obsahy a spojení, uvnitř jeho hlavy. Čaroděj vodící svou loutku, už teď nemohl uniknout. Bylo to, jako když hřebíkem přibijete na místo něčí stín.

Lothar se zvedl a upřeně si prohlédl nehybného protivníka. Nemohlo být pochyb, věděl přesně, na koho se dívá. Ta tvář se mu vryla do paměti. Třebaže ji viděl jen jednou, a navzdory tomu, že ji pocity, které jako pokřivené mýdlové bubliny vyplouvaly na její povrch, měnily málem k nepoznání. Aroganci vystřídal strach, krutost se změnila v bezmoc. Teď emoce patřící dvěma různým lidem sváděly boj o své místo mezi svaly a vazy mužského obličeje. Bulvy očí se obrátily nahoru k inkvizitorovi a sjely ho nenávistným pohledem.

"Co jste si myslel? Že se vám podaří utéct, zatímco se budu prát s vaší hračkou?"

Rty poraženého protivníka se zkřivily v ošklivé grimase. "Stejně mě nedokážete najít, i kdybyste obrátil každý kámen ve městě. Budete jako slepý honicí pes, běhající kolem nory, do které nezná vchod. A držet mě tu nemůžete věčně." Ze zkřivených rtů vyšel zajíkavý smích.

"To ani nemusím." Prostá, tiše a věcně vyslovená odpověď se ještě chvíli vznášela ve vzduchu. Pak se Lothar sehnul, popadl protivníka za spoutané paže a odtáhl ho do kouta místnosti. Mužské tělo se pokoušelo malátně bránit. Pouliční rváč byl příliš slabý, pravděpodobně umíral, a duch, který jej ovládal, ztratil možnost vlády nad svou loutkou. Nikým neřízené tělo se jen bezúčelně svíjelo a zachvívalo křečovitými záškuby.

Muž, kterému patřilo, tiše zasténal, bezbranný jako dítě, které trápil jen před pár hodinami. Očima nechápavě a znaveně těkal po místnosti, ústa se otevřela v naivní snaze vyžádat si pomoc. Ve tváři jeho věznitele nezasvitla ani stopa soucitu. Žádný necítil. Nevěděl, zda ten muž někdy někoho zmrzačil, znásilnil, zabil. Ale když vyhrožoval matce rozřezáním jejího dítěte, myslel to vážně. Nebylo v něm tehdy žádné slitování, jen touha po moci a pobavení. Lothar teď na tom byl velmi podobně, jen jeho motivy byly čistě pragmatické. Gangster byl klíčem k dopadení vraha, klíčem, který by bylo hřích nepoužít.

Opřel jej o zeď v rohu místnosti. Sáhl do kapsy vesty a vytáhl kapesník. V měsíčním světle se kmitla barevná výšivka. Nechápavě k ní sklonil hlavu. Po tváři se mu na okamžik rozlil úsměv a prsty uvolnily sevření, aby nepomačkaly jemnou látku. Opatrně zastrčil vyšívaný kapesníček zpátky pod vestu. Pak se otočil k posteli stojící vedle něj, uškubl dva dlouhé pásy prostěradla a jeden zmuchlal v dlani.

Hrubě stiskl muže pod krkem. Jeho oběť zalapala po dechu. Ústa náhle ucpaná roubíkem se ještě pokoušela vykřiknout, ale vyšlo z nich jen zdušené zahučení. Druhý pás látky pevně spoutal nohy znaveně sebou škubající a neschopné odporu.
Lothar překontroloval pevnost pout a vstal. Několik okamžiků nehybně hleděl z okna na nebe poseté hvězdami. Pak sevřel v dlani jejich sestru, rudou hvězdu, která mu visela na krku. Zavřel oči a poklekl.

Paní života a smrti, shlédni svým jasným okem na služebníka konajícího spravedlnost v tvém jméně a přijmi dar krve provinilého, který zneuctil tvé zákony. Učiň, ze mne svého posla, předvoj tvého hněvu. Dej mi zrak, který prohlédne temnotou, dej mi křídla, která mne donesou k nepříteli, a dej mi spár, kterým srazím jeho hlavu k tvým nohám. Učiň mne svým nástrojem a já naplním tvou vůli.

Políbil zářící hvězdu ve svých prstech. Vstal, vytáhl z boty dýku a s lesknoucí se zbraní v ruce přistoupil k prokletému. Rozepnul mu košili na prsou, lehce rachitický hrudník se divoce zdvíhal trhanými nádechy.

"Co si myslíte, že děláte!?" čarodějův nezvučný hlas protnul vzduch. Jako těžký nelibý zápach se kolem něj šířil strach.

"Co dělám? Připravuji se na úlohu honicího psa, který vás vytáhne z vaší nory a zardousí vás. Každý pes ale nejdřív potřebuje chytit stopu…"

Lothar přiblížil ostří zbraně k bledé, potem orosené kůži a silně řízl. Muž vydal zvuk plný zoufalství a utrpení. Inkvizitor si toho nevšímal. Z rány se začala řinout krev. Řízl hlouběji, čepel narazila na žebra a vydala se po jejich povlovném oblouku. Trápené tělo sebou škubalo. Dýka se ztratila v temné trhlině. Vytáhl ji a odložil.

Pak zajel rukou hluboko do rozšklebené rány. V hlavě mu vybuchl rudý ohňostroj. Někde blízko jeho dlaně tepalo v šíleném rytmu lidské srdce, tak blízko, že by jej téměř mohl uchopit a stisknout. Horká krev, která mu protékala mezi prsty jako by se vsakovala do kůže, hladila nervy a prostupovala mu tělem jako žhavá opojná míza. Doslova cítil na jazyku její železitou chuť. Slastně protáhl prsty a zajel jimi hloub do živé tkáně své oběti. Ta se zběsile zazmítala v marné snaze dostat se z dosahu trýznitele. Z úst jí vycházely zdušené skřeky. Žádný ale nepronikl k inkvizitorovu sluchu, ohlušenému temným hučením krve a tichým statickým praskání magie, kterou sebou splavovala.

Zachvěl se. Útroby se mu stáhly a svaly projela prudká křeč. Oči za pevně stisknutými víčky pálily, jako by je olizovaly plameny. Odtáhl ruku, pozvedl ji ztmavlou a vlhce lesklou před sebe. Pod silným energetickým polem, které ji obalovalo, brněla. Nechal černé stružky volně stékat po předloktí a odkapávat na podlahu a otevřel oči.

Jasně oranžově zasvitly do šera noci, změněné v oči dravého ptáka na lovu. Předměty v místnosti získaly ostré obrysy a zřetelné detaily, jako by je ozářilo slunce skryté za hranicí světa. Hučení v uších ustalo, místo něj se mu teď do mysli vkrádaly jemné, průzračně jasné zvuky. Ševel větru pronikající puklinami okenního rámu, něčí kroky dole na chodníku, myš šramotící v dřevěném obložení zdí. A těžký, přerývaný dech postavy zhroucené u zdi. Lothar ještě jednou zvedl dýku. Vnímal každou nerovnost rukojeti, chlad kovu a hladkost kůže. Přistoupil k umírajícímu muži a podřízl mu hrdlo. Tělo se sesulo k zemi, tiché, nehybné.

Celý dům ztichl. Jeden ze strážných dole chrápal. Otočil se ke stolu a načmáral na papír vzkaz.

Jsem ve městě, nevstupujte do mého pokoje.

Strčil list za zárubeň dveří a otočil klíčem v zámku.

Pak znovu natáhl zakrvavenou ruku před sebe. Vycházely z ní jemné, zářící nitky, jako kouř unášený proudem vzduchu někam do temnoty. Prohrábl vlákna magie prsty, jako harfeník struny na svém nástroji, a jako struny harfy vydala vlákna tón. Sluchem nepostřehnutelný, ale rozechvívající každou nitku v jeho těle. Lothar pohlédl zářícíma ptačíma očima do proudu a vykročil za ním chodbou.

o

Evelyn spěchala ztemnělou a strašidelně prázdnou školou. Zvuk jejích kroků se nepříjemně hlasitě rozléhal chodbami a přednáškovými sály. Rozjitřenými nervy ostře vnímala genius loci. Myšlenky zachycené ve zdivu a dřevě lavic jako v obrovské pavučině rozechvívaly chladný vzduch. Před nečekanou vetřelkyní se s nevolí skrývaly do stínů.

Kdesi před ní se kmitlo světlo. Úzký zlatavý proužek procházel pode dveřmi. Čarodějka ve spěchu sáhla po klice, podpatek křísl o práh.

Muž uvnitř, hrbící se právě nad okuláry mikroskopu, se překvapeně otočil.

"Co blázníte!? Provádím tu citlivou práci, nenatírám plot, vyprošoval bych si trochu ohledů!"

"Jistě, doktore. Omlouvám se, ale musím s vámi mluvit." Prudce oddychovala.

"O čem?" Výzkumník se s nevrlým zamručením vrátil ke svému mikroskopu.

"O tom postupu na ovládnutí mysli, který jsem vám pomáhala vyvinout. Zdá se, že dobře funguje."

"Vy jste to zkoušela?" Starý alchymista překvapeně zvedl oči.

"Ne, ta příležitost se mi nenaskytla. Ale jiní měli zřejmě větší štěstí. Jdu právě od jednoho inkvizitora z Lutécké kapituly. Blekotal něco o tom, že v jednom z přístavů na východě, Ambiani to myslím bylo, někdo postup s velice podobnými účinky úspěšně aplikoval." Evelyn si pohrávala s paličkou hmoždíře, stojícího na nejbližším stole, a pokradmu alchymistu sledovala.

"Řekla jste mu o naší práci?"

"Jistěže ne, nejsem pitomá! Jen mi ta souhra náhod přijde zvláštní. Vy a zároveň někdo v Ambiani máte problém s příliš rychle umírajícími loutkami, který se v obou případech zdárně vyřeší, jakmile se do toho vložím. Jeden by si myslel, že je to buď bouda, nebo telepatie na dálku. A já nemám ráda, když se někdo přiživuje na mé práci! Nehledě na to, že kdybych si chtěla s tím postupem pohrávat, udělám to sama a nenechám nějakého lempla z nemanic riskovat můj krk!" Chladný výraz v její tváři byl naprosto neproniknutelný. Nehnula ani brvou, když ji doktor sjel pohledem zpod přimhouřeného obočí.

"No dobrá, omlouvám se, neřekl jsem vám všechno. Ale jistě chápete proč. Není to právě záležitost, kterou by člověk toužil rozebírat nad šálkem čaje v dámském klubu," uchechtl se.

"Ne, to asi ne. Přeci jenom, všichni ti mrtví, jednomu by to mohlo zkazit chuť. Ujišťuji vás ale, že já členkou žádného čajového klubu nejsem."

"Jistě. Jak už jsem řekl, omlouvám se. Měl jsem víc dbát na vaši profesní hrdost."

"Chci vědět, kdo je ten člověk a co zamýšlí! Vůbec se mi nelíbí, že mu věnujete větší důvěru a pozornost, než mě. Zvlášť, když sám vidíte, komu se vyplácí důvěru věnovat." Povýšeností výrazu mohla směle konkurovat tokajícímu pávovi.

"Vlastně je to zábavné, zdá se, že vám závidí." Doktor Heller se otřásl tichým smíchem.

"Závidí? Co?"

"Váš vliv u dvora, samozřejmě. Má za to, že podaří-li se mu dotáhnout své pokusy do zdárného konce, získá přístup k zajímavým spojencům. Pokud se tak dá člověk v takovém stavu ještě nazvat."

"A to mu nedochází, jak snadné je odhalit to?"

"Kolik je v Lutécii školených telepatů a kolik je jich asi v Ambiani?"

"Nezáleží na počtu, ale na správném postavení."

"Jistě, to by mohlo představovat určitý problém. Nepotřebujeme, aby některý z pánů od inkvizice čmuchal příliš blízko. Dám o tom našemu spolupracovníkovi vědět." Doktor se natáhl po stohu papírů. Evelyn se mu s nevinnou zvědavostí nahnula přes rameno.

Heller vzal jeden list a obracel ho v prstech, nevypadalo to ale, že by se měl k psaní.

"Mohla byste hodně ztratit. Vy už přeci máte přátele na vysokých místech. A vaše známost s tím inkvizitorem… copak vám nevadí, že by ho taková zrada jistě ranila?"

"Nebuďte sentimentální! Proč myslíte, že jsem tu začala vyučovat? Abychom se mohli všichni hezky pospolu kamarádíčkovat? Ne! Abych zajistila magii budoucnost a její řádné místo na světě. A rozhodně mi v tom nezabrání, že spím s nějakým chlapem." Ze sytě rudých rtů jí vyšel opovržlivý smích.

Hmátla po peru a v rozkazovačném gestu jej podala alchymistovi. Na ruce se jí ve svitu lampy zatřpytil prsten.

"S nějakým chlapem…?" Mužský hlas zazněl jako neslyšné ševelení.

"Cože?"

"Nic. Tak prosím, teď je to i váš podnik. Pište, aspoň se vy dva seznámíte." Alchymista se zvedl ze židle a ukázal čarodějce, aby zaujala jeho místo.

Evelyn usedla. Heller přešel ke stolu s dlouhou řadou zkumavek.

"Je něco konkrétního, co byste tam chtěl napsat?"

"Ne, jen piště, co uznáte za vhodné. Já si to pak přečtu."

Za čarodějčinými zády charakteristicky zaklapaly pomalé kroky. Sklonila se nad papírem.

U ucha se jí ozval tichý hlas: "Nedůvěřovat druhým je smutné, pravda. Ale věřit příliš, bývá zas hloupé. Ty sis vážně myslela, že mě obalamutíš, holčičko?"

Za krk ji popadla silná paže. Zalapala po dechu a ohnala se rukou s perem dozadu po útočníkovi. Ostrý hrot narazil na měkkou lidskou kůži a prudce trhl. Heller zařval. Máchl druhou rukou, jako by ji chtěl udeřit. Žádný úder ale nedopadl. Místo toho Evelyn ucítila, jak jí něco dlouhého projelo hrdlem. Následoval prudký tlak, jak se množství tekutiny prohnalo injekční jehlou do tkáně. Byla to strašná bolest. Vlastní křik už ale, přes šílené zvonění v uších, neslyšela.

Zhroutila se k zemi a začala dávit. Svět kolem se změnil v jedinou barevnou šmouhu. Ztratila cit v končetinách. Smrskla se do maličké kuličky uprostřed vlastní hlavy a pak ji něco popadlo a šílenou silou ji to vytrhlo ven z těla.

Postava na zemi sebou přestala škubat. Otevřené zelené oči zíraly do prázdna. Laboratoř dokonale ztichla.

"A do prdele!" zamumlal alchymista a popadl nehybnou ženu za nohy.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama