Loutkář - část první

18. prosince 2013 v 22:34 | Taive

Z dlažby chodníků se zvedlo mokré šero. Ctihodní občané se chytali k spánku, zatímco ruch města dozníval v hluku veselých zašíváren. V Lutécii, městě múz, hlavní metropoli Galicijského království, očividně do této kategorie spadala i velká starobylá budova, napůl ukrytá ve stínech rozlehlého parku. Z jejího nádvoří se hrnulo světlo spolu s hloučky mladých lidí. Lutécká universita uzavírala pro dnešek své brány. Na půdě staré dobré Nuady, kontinentu, který ctil tradice svých otců dobyvatelů, představovalo vzdělání, které poskytovala, častý bod kontroverze a sporů.

"Na shledanou zítra, Nicolasi. Ta přednáška o účincích durmanu na nervový systém se mi líbila, jen tak dál."

"Děkuji, paní profesorko, doufal jsem, že bude. Každou ženu potěší květina, když se pečlivě vybere správný druh."

Odpovědí mu byl smích a důvěrné: "Mám ráda i růže, kdyby vás to zajímalo."

"Snad se mi příště povede napravit svůj nedostatek." Mladík se galantně poklonil usmívající se společnici. Ženě drobné postavy s plavými vlasy svázanými ve volném drdolu. Široký baret a plášť, obvyklé atributy důstojnosti, v jejím případě vyznívaly jako šibalské pomrknutí očkem. Zdobila ji alabastrová pleť, v kruzích vysoké společnosti důsledně vyžadovaná, a oči odstínu borového jehličí, přimhouřené pod úzkými víčky. Ty naopak zjevně nepodléhaly žádnému diktátu módy a dívaly se na svět s dravou přímočarostí.

"Dobrou noc, Nicolasi. Jděte už, ať vám spolužáci neutečou."

"Dobrou noc, paní profesorko."

Oddělila se od veselého stádečka a zamířila do hlubin parku. Podrážky bot zaskřípaly na štěrku cesty. Dlouhý plášť se něžně otřel o mladé bukové listí. Z lesního šera před ní se vyloupla nevelká budova, černý stín na pozadí hvězdnatého nebe. Podpatky zaklapaly na zápraží, Evelyn vstoupila do útrob svého obydlí. Nahmatala ve tmě chladné sklo a kov olejové lucerničky a rozžehla plamínek, rychle stravující knot lampy i stíny uvnitř malé vstupní haly. V ruce svírala dopis v prostě zapečetěné obálce. Prošla domem do pracovny, s okny shlížejícími na město.

Usedla do křesla s poněkud omšelým polstrováním, obklopeného půlkruhem knihovny. Měla by na lepší nábytek, pochopitelně, kdyby nepatřila k nejvyšší aristokracii, sotva by jí dovolili obývat tenhle malý domek v universitním parku. Tmavé dřevo a divoce vzorované potahy ale příjemně rýpavě reprezentovaly, kým jejich majitelka je, čarodějkou. Pohlédla přes místnost na pracovní stůl svého muže, prázdný a osiřelý. Jen velká lupa na kovovém rameni se smutně skláněla nad stolní deskou a na úhledně srovnané složky listin usedal prach. Měla by ho utřít, pomyslela si, on by to udělal.

Byl pryč už dlouho. Na tom by nebylo nic neobvyklého, často odjížděl. Měl "poslání", jak tomu říkal. Věděla, že je pro něj důležité, a uštěpačné poznámky odložila už dávno stranou. Stačilo, že se vzepřel všem pravidlům morálky a profesního kodexu a postavil ji na piedestal milenky, místo toho, aby k ní zachovával patřičnou nedůvěru, jaká by kriminálnici pod diplomatickou imunitou příslušela. Byl už to nějaký ten pátek, co se stali oficiálně párem a vytvořili si pro to zvláštní soužití osobní systém pravidel. Nemluvili jeden druhému do práce, stejně tak jako do životních přesvědčení a přístupu k úklidu. I díky tomu se jim dařilo udržovat šťastným vztah, nad kterým většina lidí jen nechápavě kroutila hlavou. Ne, že by je postoje druhých nějak zajímaly.

Lothar byl duší víc voják, než oficiální představitel Řádu. Práci vždy upřednostňoval před společenskou reprezentací. Nenávist k politice byla koneckonců důvodem, proč stále trval na pracovním přidělení ve vzdáleném pohraničí. A pak tu bylo samozřejmě "poslání". Evelyn si nespokojeně odfrkla.

Sklonila pohled k dopisu ve svých prstech. Opatrně otevřela obálku a začala číst.

o

"Tak kam se chystáte? Neříkejte, že ještě dál na východ."

"Ne, zpátky na západ. Žiju tam, většinu roku."

"Jó, tady se někdo má. Ach, Galicie, sladká Galicie. Prý jsou tam nejhezčí holky na světě a víno teče v řekách, je to pravda?"

"Obávám se, že nemůžete věřit každému tlachu." Lothar pohlédl k obzoru, kde pás hor někde v noční tmě přecházel ve šťavnatou zeleň plání. Patřily opěvovanému království, největšímu z mnoha lidských panství na kontinentě.

Lothar byl vyšetřovatelem Řádu. Zvláštní, živoucí a dýchající entity tvořené tisícem lidských individuí, která bděla nad dušemi obyvatel Nuady. On sám patřil ke kastě strážců bezpečnosti, garantů klidu a dodržování zákonů. Jeho posláním byla obrana bezbranných před pletichami nepozemských sil a magie. Plnil ten úkol již více jak patnáct let. Ačkoli tmavé vlasy bez náznaku šedin a bledá, pihovatá tvář tu skutečnost úspěšně maskovaly. Jen podle hluboké vrásky táhnoucí se mezi huňatými oblouky obočí a cynického pohledu v očích barvy pražené kávy se daly poznat nepěkné životní zkušenosti, které se mu za tu dobu podařilo nasbírat.

Starý voják vedle něj se zatvářil zklamaně. "To je škoda. Ale stejně vám závidím, já bych chtěl být zejtra tam dole, i kdyby mě tam snad měli donýst nohama napřed. Kurva, proč je tady furt taková kosa, vždyť už je dávno duben!" zadupal nohama v bagančatech a přitáhl si límec kabátu blíž ke krku.

"Protože tímhle koridorem procházejí studené vzdušné proudy z Eddy a srážejí se na severních úpatích hor, což vyvolává…," zarazil se, když postřehl vojákův výraz. "No to je jedno, prostě se to tu snažte nějak vydržet."

"Rozkaz, pane!" Na vojákově tváři se objevil úsměv zdvořile, ale nepříliš úspěšně maskující pochyby o rozumnosti jeho nočního společníka.

Lothar zamířil na nádvoří malé strážní pevnosti, teď hluboko po půlnoci, ztichlé jako hrob a stejně přívětivé. Lhal by, kdyby řekl, že se netěší… domů? Byl to zvláštní pocit, říkat tak nějakému místu, navíc tak vzdálenému zbytku jeho života. Když tam před pár dny posílal svůj poslední dopis, nerozpakoval se to slovo použít. Jenže ten list byl určen jí. A chvíle, kdy její dům v universitním parku považoval i za svůj domov, jej naplňovaly hlubokou spokojeností. Natolik příjemným místem se mu v posledních letech stal. Nadechl se chladného nočního vzduchu. Sevřel mu hrdlo. Ten pocit byl důvěrně známý, osvěžující. Zítra už bude dýchat vzduch údolí, její země, jejího povětří.

Ticho noci prořízl svist křídel. Lothar automaticky nastavil ruku a na předloktí mu dosedl velký havran. Zřejmě uražen mužovým zamračením hlasitě zaskřehotal. Jeho pán odepjal z ptačí nožky malou schránku. Měsíční paprsky zatančily na zdobeném stříbře. Odšrouboval víčko a přečetl si rozkaz:

Ambiani, dva mrtví, podezření na nekromancii, strážní okrsek přístavní čtvrť

Ve tváři se mu nepohnul jediný sval, obraz plavovlasé čarodějky se rozplynul v nočním vzduchu. Inkvizitor rychle v myšlenkách prolétl potřebné přípravy na cestu. Vložil úzký proužek papíru zpět do kovového pouzdra a s havranem na rameni odkráčel do stínu zdí malé strážní pevnosti na hranicích civilizovaného světa.

o

Před sebou neviděla nic, než dlažbu. Aspoň doufala, že je to dlažba. Ten pruh náhle podivně plastických krychlí se před ní vlnil a vzpínal jako nějaké nebezpečné zvíře. Do ušních bubínků tlačil strašidelný hukot, trhaný do podoby nesrozumitelných slov. Nepřicházel z venku, vydávalo jej něco uvnitř její hlavy. Byl to hlas šelmy na lovu a ona byla kořist. Veškeré úsilí vkládala do kladení jedné nohy před druhou.

Náhle se země pod ní prudce zavlnila a vrhla ji proti nejbližší zdi. Bezmocně se po ní svezla a v hlavě jí znovu vybuchla bolest jako tisíc jehel zabodávajících se hluboko do mozku. V zoufalství vykřikla: "Ne, už ne, prosím!" Po tvářích jí tekly slzy, necítila je. Slepě zírala na domovní vchod na protější straně ulice. V oknech v přízemí zablikalo světlo, dveře se otevřely a ven vyhlédla rozhněvaná mužská tvář.

"Co se to tu děje!? Koukejte toho nechat, nebo si na vás došlápnu, holoto jedna!" Náhle se muž zarazil. Pohled mu sklouzl k tělu zhroucenému u špinavé zdi protějšího domu. Udělal tím směrem několik kroků a sklonil se nad ním. Světlo lucerny ozářilo obličej mladé dívky v jasně barevných šatech s neslušným výstřihem, prozrazujícím prostitutku. Obličej smáčený slzami, potem a stružkou krve stékající z rozcuchaných vlasů nad čelem.

Starostlivý výraz mužovy tváře ztuhl a proměnil se v úlek. Z toho jak smrt bledého a nehybného obličeje na něj upřeně zíral pár očí zrudlých popraskanou sítí žilek. Náhle se oči pohnuly a přejely jej od hlavy až k patě podivně mechanickým pohledem. Ženská ústa se otevřela a vyšel z nich chraptivý přidušený vzdech. Muž klopýtl a přepadl dozadu. V panice se snažil odplazit po kolenou a postavit se na roztřesené nohy. Ruce mu klouzaly na vlhkém a špinavém dláždění. Lucerna, kterou stále pevně svíral v prstech, házela zmatené stíny po zdech okolních domů. Ozvalo se tříštění skla. To jediný zdroj světla v uličce příliš prudce narazil na tvrdou zem. Plamen v nitru lucerny se prudce zakomíhal a zhasl.

Nic z toho už ale mrtvá dívka neviděla.

o

Slunce zlatě zazářilo v kadeřích ženy spěchající chodbou a vnímající své okolí jen útržkovitě, jako proměnlivý kaleidoskop rušného rána. Shon hlasů a spěchajících nohou, hloučky studentů postávajících na chodbách, sem tam nějaký přátelský úsměv, přání dobrého jitra, zvuky otvíraných a zavíraných dveří, všudypřítomný pach papíru a tiskařské barvy.

Evelyn se v tom rušném holubníku, jehož malá část patřila k ní, jako by byla jejím dítětem, cítila šťastná. Byl to rok, co se směla stát řádnou profesorkou alchymie, navzdory svému nelichotivému poloilegálnímu postavení. V Nuadě, která ráda zavírala oči před problémy, případně problémy do chládku a ústraní, byla pravděpodobně jediným nezávislým mágem, kterému bylo něco takového umožněno. Mnoho lidí se domnívalo, že nechat čarodějnici jen tak vyučovat cizí děti, aniž by se její stav zaobalil lichotivým pláštíkem kněžství, je vysloveně nebezpečné a nemorální. Evelyn se jim to nepokoušela vyvracet a vyučovala s láskou a nadšením.

Vděčila za své privilegium mocným spojencům. Její profesuru podepsala sama Galicijská princezna. Evelyn tu dívku dobře znala, po smrti královny matky se výchovy malé princezny fakticky ujala vévodkyně z Cler, královská rádkyně a matka tří vlastních dcer, Evelyn z nich byla prostřední. Mladá čarodějka pokaždé ucítila v ústech hořkou pachuť, když si uvědomila, jak malá je pravděpodobnost, že jednoho dne dosedne na trůn.

Mimo královskou rodinu rušila novopečená kantorka klidné spaní mnoha lidem. Silná averze panovala přirozeně mezi ní a kolegy jejího vyvoleného. Inkvizice jaksi nesdílela její nadšení pro svobodu magické vědy. Evelyn se tou názorovou rozepří cynicky bavila. Její postavení bylo ostrým rýpancem do obvyklé praxe řádových škol, spíš detenčních ústavů, pro mladé mágy, z nichž si jejich chovanci odnášeli povětšinou hlavně pocuchané nervy.

Lothar sdílel její názory, pokud se týkaly lidských práv, ne rozvoje magie jako vědy. To byl jeden z bodů, které zařadili pod hlavičku "výbušné, nevhodné k pozdním nočním rozhovorům", a obcházeli je po špičkách a s nevolí, jako něco nelibě zavánějícího.

Seběhla ze schodů a zamířila k alchymistickým laboratořím. Po místnosti za těžkými dveřmi se pohyboval jediný člověk. Místa u stolů se vzorníky chemikálií a nejpodivnějším technickým vybavením byla prázdná.

"Dobré ráno, pane doktore. Už zase jste vyhnal všechny asistenty?"

"Dobré, co je na něm dobrého!? Viděla jste už dnes úrodu mandragory? Vsadím se, že jí přes zimu půlka pomrzla, neklíčí mrcha!"

Evelyn, nevšímajíc si kolegova nakvašeného tónu, pokračovala v původní myšlence: "Máte slabé nervy. Slyšela jsem, že na katedře už uzavírají sázky. Student, který s vámi vydrží dýl než půl hodiny, dostane automaticky hodnocení na výbornou a hobla k tomu. Zkuste to s nimi nějak přetrpět, přece jim to nedarujete tak snadno," zamrkala povzbudivě. "Většinou s nimi bývá náhodou zábava, nebo aspoň adrenalin."

Doktor Heller, vrchní výzkumník chemické experimentální sekce, si v odpověď jen pohrdavě odfrkl. Přecházel roztržitě sem a tam jako vítr v bedně. Viditelně přitom dopadal na levou nohu, která při došlapu na vykachlíčkovanou podlahu vždy hlasitě klepla. Evelyn si pomyslela, že by si s tím měl zaskočit na fakultu medicíny, protože přiřezávat si protézy svépomocí, očividně není dobrý nápad. Jako většina jeho kolegů, kterým se podařilo dosáhnout, navzdory nástrahám nebezpečného povolání, vyššího věku, nosil i on cejch svého vědeckého stavu. V jeho případě bohužel poněkud znatelný.

Čarodějka se tím nenechala rozrušovat a pohodlně se usadila. Pousmála se nad okolním kreativním chaosem a než zahájila práci, opatrně odložila stranou prstýnek s do stříbra vsazenou perlou. Poohlédla se po vzorcích. Kde nic, tu nic, zásuvky zely, až na změť starých skript a jednu preparovanou myš, prázdnotou.

Se zmateným zamračením obrátila pozornost ke zbytku laboratoře. Oči jí přitom padly na jediné další používané pracovní místo. Chvíli po něm jen bezcílně bloudila pohledem, než si uvědomila, co vidí. Papíry, popsané doktorovou rukou, byly plné jakýchsi záhadných nákresů. I na tu vzdálenost v nich v celku jistě rozeznala runové kruhy a náčrtky ilustrující průběh nějakého rituálu. V poznámkách čaroděje by ji to nepřekvapilo, u odborníka přes přírodní vědy už více.

Zvědavě vstala a zamířila k podivným záznamům. Podle zvuků, vycházejících ze zadní části laboratoře, se dalo soudit, že autor poznámek právě cosi zuřivě hledá ve skladu. Evelyn se sklonila nad papíry.

Dlouhé seznamy chemikálií se střídaly s řádky zaklínadel. Psylocybe, meskalin, salvia divinorum a složitý rituál na ovládnutí mysli svázaný s několika prokletími. Rychle projížděla očima řádky textu. Rty, silně nalíčené růží, začaly neslyšně odříkávat. Čarodějka, absolutně zaujatá tím složitým recepisem, v první chvíli ani nepostřehla návrat jeho majitele. Když si uvědomila ledové ticho, které v místnosti zavládlo, zvedla zrak. Ve tváři doktora Hellera se zračil podivný výraz, výraz nakřáplé divadelní masky, za kterou není obličej herce, ale jen úlek a chlad. Evelyn si toho nevšímala, pohled jí zářil jakýmsi vnitřním světlem, ostře kontrastujícím s čelem nakrčeným vráskami starostí.

"To by nešlo přežít," promluvila nakonec. "Ne při téhle kombinaci látek a zaříkadel, ne bez potřebných úprav."
Ledový chlad v doktorově tváři vystřídalo překvapení. "Vy víte jakých? Neříkejte mi, že byste to dokázala upravit."

"Pravděpodobně ano," zapýřila se Evelyn. "Musely by se změnit účinky některých elementů, navodit delší působení, ne tak prudké… ano, myslím, že vím, jak by to šlo."

"A vy byste si troufla na něčem takovém participovat?"

"No, pokud tím nehodláte trápit pacienty nějaké léčebny pro duševně choré?"

Alchymista si odfrkl. "Dobře víte, jaký mám názor na styk s lidmi, zvlášť bláznivými."

"V tom případě…"

Doktor Heller vystřelil vpřed jako na pružině. Několika rychlými kroky se ocitl u ní, silně jí stisk ruku a posadil ji na svou židli.

"Tak prosím, ukažte mi to!"

"Jak je ctěná libost." Evelyn popadla prázdný sešit, znovu se zahleděla do doktorových poznámek a začala psát.

o

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 delam-to-pro-penize delam-to-pro-penize | E-mail | Web | 5. ledna 2014 v 11:04 | Reagovat

Možná by to chtělo zarovnat do bloku, ale jinak se mi to četlo dobře. Doufám, že v dalším díle bude víc Lothara, přijde mi zatím asi nejzajímavější postava.

2 taive taive | E-mail | Web | 5. ledna 2014 v 14:45 | Reagovat

Jo, zarovnání do bloku je skvělá věc. Ve wordu to mám samozřejmě celé pečlivě upravené, ale nemám nejmenší ponětí, jak přinutit blog, aby to akceptoval a texty mi neprznil :-D. v tomhle ohledu ocením jakékoli rady ;-). Lothara bude víc, neboj, je hlavní postava. Děkuju za komentář a doufám, že se i další části povídky budou líbit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama