Loutkář - část sedmá

20. prosince 2013 v 22:07 | Taive

Líně se opíral o zeď naproti vchodu pro zaměstnance university a zapaloval si doutník. Vchod ozařovala trocha světla dosahující sem od pouličních luceren, zůstával zavřený a tichý. Hustě pršelo. Déšť šuměl v koruně ořešáku stínícího malý ostrůvek suché dlažby pod sebou před nenasytnými kapkami. Lionel k němu zvedl hlavu a vyfoukl obláček kouře. Kousek od něj se ozvalo chraptivé zakašlání. Člověk od městské gardy, který tu byl s ním, se očividně nudil. Inkvizitor se mu nedivil. Šlehl rozčileným pohledem po malém portálu. To tam snad bude spát, nebo co?


V tom se dveře pomalu otevřely. Zbystřil a gestem naznačil svému pomocníkovi, ať se drží vzadu. Z nitra budovy se někdo vysoukal ven. Postava shrbená pod váhou velkého vaku, přehozeného přes rameno. Studeným vzduchem se od ní nesly polohlasné nadávky. Lionel zašlápl doutník a v ruce se mu zhmotnil oblak ostře stříbrného jasu. Nechal dlaň s útočným kouzlem skrytou za šosem kabátu a pomalu, plíživě se přemístil podél zdi blíže vchodu. Vysoký muž, kterého v postavě rozeznal, se přihrbil pod váhou svého břemene a provazci deště bijícími mu do zátylku. Pomalým kulhavým krokem se jal scházet schody.

"Dobrý večer. Nechcete s tou zátěží krapet pomoct?"

Muž se prudce, polekaně otočil. Jedna noha mu podjela na kluzkém schodu, zakymácel se jako v prudkém větru a velký žok mu sklouzl z ramene. Se zaduněním dopadl na tvrdou zem. Kovový jas vycházející z inkvizitorovy dlaně ozářil zámotek hrubé látky a nohu obutou v purpurově rudém střevíčku, která z něj na jednom konci čouhala.

Lionel vytřeštil oči. Muž se zachytil zábradlí, přeskočil své podivné zavazadlo a dal se na útěk. Kovově stříbrný záblesk mu v běhu udeřil do zad. Upadl na kolena. Nad hlavou se mu zalesklo ostří gardistova meče.

"Ani hnout, jménem zákona!" prořízl vzduch dunivý hlas.

Lionel se sklonil k zámotku a vyprostil z něj drobné a úplně bezvládné ženské tělo. Odhrnul pocuchané vlasy z křídově bledé tváře.

"Sakra, Vestlaiová!" zatřásl ztuhlými rameny. Žena se otřásla jako hadrová panenka. "Strážníku, zajistěte toho parchanta! Tak se podíváme, jak dobře funguje ve fakultní nemocnici pohotovost," zamumlal si pro sebe a zvedl bezvládnou do náruče.

o

Tlak uvnitř hlavy, sucho v hrdle pálilo, každý sval brněl tupou bolestí. Pokusila se otevřít oči, slepená víčka se podrážděně napjala. Ucítila na tváři něco horkého a vlhkého, ten nečekaný vjem byl zároveň obtěžující i příjemný. Látka rozhrnula řasy na víčkách a náhle šly oči otevřít.

Zamžikala. Viděla rozostřeně, jako by se svět smrsknul na prostor těsně před její tváří. Vyplňovala jej jediná lidská ruka. Upřeně ji pozorovala. Širokou dlaň zbrázděnou čarami, mozol pod ukazováčkem, štíhlé prsty s jizvičkami na kloubech. Bylo to tak uklidňující, moci s ní sdílet okolní šero. Tak příjemné jen tak vedle ní ležet na trávě… dlaždičkách… posteli? Ruka zmizela. Evelyn pocítila z hloubi hrdla se deroucí sten.Trhla hlavou a zmateně se rozhlédla. A prostor kolem ní se zaplnil. Bělobou a jemnou vůní ložního prádla, chladem vzduchu ovívajícího jí tvář, zapraskáním křesla, na které někdo usedl vedle ní.

Zvedla k němu oči a ztratila se mezi úzkými rty, kostnatým nosem zkropeným sprškou pih, vráskami čela. V hřejivé hnědi očí znaveně zapadlých hluboko pod oblouky obočí a vsakujících se do ní upřeným, jasným pohledem plným citu.

"Jsem mrtvá?"

"Ne."


Svět kolem ní se dokonale zaostřil, bolest polevila a žaludek se začal dožadovat svých práv. A on ji po celou tu dobu svíral v náruči. Nepamatovala si, kdy se naposledy cítila tak šťastná.

"Jak to, že nejsem mrtvá?"

"To Andreas Lionel, čekal na tebe před universitou, dostal toho grázla, co ti tohle udělal a donesl tě do nemocnice."

"Ne! Ne, to mi neříkej ani v legraci." Evelyn bolestně zasténala.

"Proč ne?" díval se na ni nechápavě.

"Protože teď mi to bude celé roky předhazovat!"

"Ty máš ale starosti! Co by z toho měl?" Lothar zakroutil hlavou

"Tobě nemravné návrhy nedělá, tak mlč."

"On ti dělá nemravné návrhy!?"

Spěšně mu položila ruku na pusu, v očích jí pobaveně zablýskalo. "Prosím tě, hlavně se tím nezabývej. Na souboje a hospodské rvačky nejsem zvědavá."

Zamračil se a položil zas hlavu vedle ní.

"Co je zač ten Heller?" změnil vážně téma.

"Alchymista, moc dobrý…" Evelyn se s hořkým výrazem zahleděla do stropu. "Vy ho asi nepustíte, co?"

"Evelyn, málem tě zabil! A zavinil smrt mnoha jiných lidí."

"Já vím, já vím… Jen že, on je vážně skvělý vědec."

"To mu nedává právo dělat z lidí pokusné králíky. Mimochodem se to, podle všeho, snaží hodit na tebe."

"A, jak se mu to daří? Mám na sobě nějaká pouta, která jsem ještě nezaznamenala? Mám si shánět právníka?" zasmála se cynicky.

"Kromě jeho výpovědi proti tobě nemáme žádné důkazy."

Otočila se k němu a dlouze mu pohlédla do očí.

"Nikomu jsem neřekl, že jsi byla v Ambiani."

"A řekneš?"

"Ne. Stejně jako se nechystám nikomu vyprávět o poznámkách psaných tvojí rukou, které zmizely ze zajištěných materiálů."

"Lothare…"

"Mlč!"

Nemocniční pokoj na dlouho ovládlo ticho.

"Ten černokněžník je mrtvý?" odvážila se nesměle promluvit.

"Ne tak docela. Nakonec se zvládl ještě celkem účinně bránit, To, co z něj zbylo je teď bezpečně pod zámkem. Víš, o co mu šlo?"

"Ano. Budu varovat princeznu."

Povzdechl si. "Evelyn, co jsi vůbec v Ambiani dělala? Jak to, že ses tam tak náhle zjevila? Není možné, ani jako bludný duch, uletět takovou vzdálenost během těch pár minut…"

"Vteřin."

"Cože?"

"Vteřin. Nikdy dřív jsem to nezažila, ale vím, jak k tomu došlo."

"Jak?"

"Takové malé rodinné tajemství. Jednou ti o tom budu vyprávět, slibuju."

Díval se na ni a mračil se. Bylo to tak příjemné, mít ho konečně nablízku.

"Zůstaň tady. Byl jsi pryč moc dlouho. Tak dobře se u tebe usíná."

Přitiskla se k němu, zívla a zavřela oči.


Konec
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jak se vám povídka líbila?

100% 66.7% (2)
90% 33.3% (1)
80% 0% (0)
70% 0% (0)
60% 0% (0)
50% 0% (0)
40% 0% (0)
30% 0% (0)
20% 0% (0)
10% 0% (0)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama