Loutkář - část šestá

20. prosince 2013 v 22:06 | Taive

Ulice byly prázdné, ne ovšem tiché. V každém domě hlasitě oddechoval některý ze spících obyvatel a dobytek ve stájích hrabal kopyty v suché slámě. Od přístavu přicházel hospodský halas. Vzdálený příliv narážel na břeh, ve spárách zdí sténal vítr.

Lothar procházel tou hlučnou, ukřičenou nocí s límcem kabátu zdviženým a kloboukem naraženým hluboko do čela. Tvář, která se pod ním občas zableskla v měsíčním svitu, byla mléčně bílá. Do dálky se před ním táhla stopa z bledě zářícího dýmu. Směřovala dolů, k moři.


Došel na nábřeží. Hukot vln ohlušoval. Na cestě před ním se o zábradlí opírali dva chlapíci. Jeden svíral v nejistých prstech lahev a pohupoval se ze strany na stranu. Druhý se nahýbal přes zábradlí a plival do vody. Ten rozkývaný si znovu přihnul. Z obou táhl štiplavý zápach. Charakteristická směs laciné kořalky, žvýkacího tabáku a týdny usazované vrstvy špíny a potu. Lothar znechuceně nakrčil nos, zabořil hlavu hlouběji do límce a chystal se projít kolem.

Kývající se opilec mu zastoupil cestu.

"Mladej pane, nemáte pár šestáčků pro chudýho námořníka?"

Lothar, aniž by zpomalil krok, chlapíka beze slova obešel. Ten se ale očividně nehodlal jen tak vzdát.

Chytil lakomého kolemjdoucího za kabát a spustil: "Hej! My si tam na moři dřem kůži, abyste vy přístavní krysy měli, na co si vzpomenete. Můžem si hnáty zlámat a vy takhle!? Koukej navalit prachy nebo dostaneš nakládačku, že tě bude tvoje stará sbírat po kouskách!"

Lothar vytrhl rukáv kabátu z opilcova sevření. Muž zakolísal a opřel se o hrazení mola.

"Peníze ti nedám, zato radu ano. Než příště začneš obtěžovat lidi na ulici, pořádně si to rozmysli. Nikdy nevíš, na koho můžeš natrefit. A nikdy si nemůžeš být jistý, že se nedívám…" Přízračně chraptivý hlas dozníval do noci.

Vyšetřovatel se krhavě zářícíma očima zanořil hluboko do opilcovy hlavy. Chytil jeho myšlenky a promnul je v prstech. Strach, zmatek, vzpomínka na ženu s šedými vlasy pod květovaným šátkem, na její přísně stisknuté rty, výprask v temné uličce, bolest v noze stižené snětí. Myšlenky se napjaly a zachvěly bázní. Muž před ním padl na kolena. Druhý opilec, s očima vytřeštěnýma hrůzou, klopýtavě couval. Lothar na něj v úsměvu vycenil zuby. Muž se dal se zajíkavým křikem na útěk.

Inkvizitor se otočil a pokračoval ve své přesně načrtnuté pouti za světélkující vějičkou. Vedla jej kolem přístavu k dokům a skladištím. Vedla jej kolem přístavu k dokům a skladištím. Proklouzl změtí blátivých uliček. Světelná stopa se ztrácela pod vraty jednoho ze skladů úplně vzadu. Bouda z trouchnivějícího dřeva porostlého slizkým mechem a plísní stála kousek stranou na malém zatravněném prostranství. Přitiskl na vrata dlaň zčernalou sraženou krví. Srce se mu roztepalo rychleji.

Uvnitř skladiště vířila magie. Ve stružkách pronikala dřevem zdí a rozplývala se v chladném nočním vzduchu. Opojeně ji vdechoval spolu s večerní rosou. Opřel se do vrat. Se zavrzáním rezavých pantů se pootevřely.

Uvnitř byla patrně tma, ale Lotharovi jakýkoli lepší výhled blokovala pableskující stěna vibrující jen několik centimetrů před jeho obličejem. Byla silná, mnohem silnější, než by sám černokněžník mohl kolem sebe vytvořit. Věděl, že by měl postupovat opatrně. Kdykoli jindy by si tak počínal. Ale jeho přirozená pečlivost a podezřívavost teď sváděly boj s touhou jitřenou náporem na jeho smysly. Kolem zakrvavené ruky zavířily stíny jako ztělesněná temnota a zformovaly se do podoby štíhlých drápů. Lothar se pousmál a zaťal do mlhy spár.

Ozval se bolestný výkřik. Ale ne z nitra skladiště jak očekával, z jeho vlastních úst. Mlžná stěna se vzepjala a jediným rychlým zavlněním se mu vyplazila po paži k tělu. Napadla ho jako žahavá medúza a srazila ho na kolena. Trhnul zpátky rukou, uvízlou v moři mlhy husté jako rozehřátý vosk. Vzduch mu zahvízdal v plicích. S vypětím všech sil se mu podařilo vyškubnout a zhroutil se k zemi.

o


Nejdřív necítila nic, než drtivou tíhu doléhající na ni ze všech stran. Neměla žádné tělo a byla nekonečně malá. Pak tlak povolil a ona se rozepjala. Vznášela se nad obrovskou plání táhnoucí se do nedohledna. Do uší jí doléhaly vzdálené zvuky. Šumivé, přerývané, prostupující ji ve vlnách. Bolest se stala něčím velice vzdáleným, napůl neskutečným. Snesla se níž a zvuky zesílil, byly to lidské hlasy. Letěla nad rozhraním sytě zelené a temně modré, v dálce před ní se vypínal temný pás, zvedající se nad povrch pláně, jako zmačkaná část ubrusu.

Náhle zaslechla výkřik. Proťal ji jako ostří nože a zůstal rezonovat ve zvláštní jemné látce, ze které byla tvořena. Přicházel zdola i zevnitř, odpovídala na něj. Oba výkřiky se slily v bolestném unisonu. Znala ten hlas. Znala tvář, která se zkřivila bolestí a kterou zatoužila pohladit chladnou dlaní a ukonejšit. Bez rozmýšlení se spustila střemhlavým letem dolů. Na zvětšujících se tvarech pod ní leželo šero. Poslední úsek letu urazila tak rychle, že se téměř jen mihla.

Dopadla do trávy, cítila její jemná stébla pod chodidly. Narovnala se a pohlédla před sebe. A spatřila něco strašného.


Na trávníku před ní klečela příšera. Byla spletená ze stružek husté temnoty sálající jako pec. Dlouhý ostrý zoban trčel z napůl odvrácené tváře a ruce, o které se opírala, připomínaly pařáty. Páchla krví. Evelyn zmateně couvla, neschopna pochopit, kde se ocitla. Pak jí to došlo. Muž, kterého přilétla zachránit, tady někde byl. Někde za příšerou zvedající se z trávníku. Existovalo jediné možné vysvětlení. To ona mu ublížila!

Temná ptačí postava se obrátila. Tmu prozářily planoucí oči. Upřely pohled na Evelyn. Překvapený, chtivý. Podivná bytost po ní vztáhla pařát. Přikrčila se a zasyčela jako divoká kočka. Její vlastní forma získala zřetelnější tvar. Jemná pavučina se zaplnila sytě zelenou, fialovou a karmínově rudou. Oči ztmavly do barvy borového jehličí.

Příšera se zarazila. Okamžik na ni zírala, zřejmě neschopna slova nebo pohybu. Pak se temnota, která ji obalovala, pomalu rozplynula. Ohnivé oči ztmavly a zjihly. Postava nabrala lidských tvarů a stala se vysokým mužem v dlouhém plášti. Tvář získala barvu lidské kůže, trochu pobledlé a s popraškem pih na orlím nose. Kávově hnědé oči zmateně zamrkaly. Ten podivný jas se v nich dosud lesk, ale nepřekrýval je.

"Eve miláčku, co se ti stalo!?" vrávoravě vstal a vrhl se k ní.

Ucouvla, mlžné ruce pozvednuté v bezděčném gestu obrany. Když se přiblížil, prokmitl jí po tváři výraz bolesti. Nevšímala si toho a přešla k namíchnutému tónu: "Mně? Co se stalo tobě!? Co má tahle maškaráda znamenat!?"

"To je… na dlouhé vysvětlování."

"No, to už se těším!" Uštěpačnost jí z hlasu zrovna odkapávala. Bojovně založila éterické ruce v jasném gestu kritiky. Zelené oči si ho upřeně a starostivě prohlížely.

Na okamžik provinile sklopil zrak.

"Jsi v pořádku? Jak to, že jsi tady, v téhle podobě?" zkoumal ji pozorným pohledem.

Unaveně pokrčila rameny. "Nevím, kde jsem a nevím, jak se vrátit. Ale nebolí to, neboj se." Čelo se jí nakrčilo vráskami starostí. "Slyšela jsem tě křičet."

"To nic, jen hloupost. Byl jsem netrpělivý a doplatil na to. Pokračuj."

Po tváři utkané z měsíčních paprsků jí proběhl smutný úsměv. "Heller, chemik z university. Pamatuj si to jméno. Zná recept na látku měnící lidi v loutky."

Vrhl na ni překvapený pohled.

"Já ho znám taky, možná bys měl najít moje tělo, zdatný myšlenkozpytec by ho z něj mohl ještě dostat," pokračovala vážně. "Nevím, jak dlouho tu s tebou takhle vydržím."

"Eve, zachráním tě. Ale tady to není bezpečné. Musím to tu dokončit."

"Jistě, že mě zachráníš. Kdo jiný by měl?" V očích se jí zaleskl úsměv. "Ale že to tu není bezpečné, vidím. Jsem nehmotná, ne slepá!" uchechtla se. Dívala se mu přes rameno na budovu skladiště. "Duchové," zašeptala. "Střeží pána, který je přivolal."

Lothar se otočil. Stará, rozpadající se chatrč dál zářila do tmy.

"Chtějí krev," pokračovala. "Mohla bych je odlákat. Ale budou se tě bát," pohlédla na Lothara, po jehož svítivě bledé tváři se míhaly stíny husté jako kapalina.

"Duchové mrtvých ctí pomstu. Řekni jim, že jsem si přišel pro muže, který je povolal. Že se dopustil násilí na jiných bludných duších."

Přikývla. Přistoupila k trouchnivějícím vratům a vztáhla ruce. Z úst jí vyšlo táhlé zvolání.

Slovům nerozumněl, ale věděl, že volá jazykem Eddy. Jazykem starých národů, které chodily po západním kontinentě, než na něj vstoupila lidská noha. Bytostí, které se skrývaly někde ve stínech na severu a které rozuměly řeči zemřelých.

A chatrč odpověděla. Mezerami mezi trámy se prosoukala mlžná chapadla. Dotkla se země a zavířila v chladném vzduchu. Vystoupily z nich tři postavy. Muž v rozedraných šatech, hubený jako sama smrt. Druhý v drahém kabátě s utrhanými knoflíky a temnou rozšklebenou ránou v hrdle. Poslední byla žena. Dlouhé prameny vlasů jí vlály kolem skloněné hlavy, ruce spínala k modlitbě a ramena se jí třásla jako v horečce, nebo v prudkém záchvatu pláče. V půlkruhu stanuli před éterickou čarodějkou a zvedli k ní mléčně bílé studny očí.


Nevěděl, co se to venku děje. Čekal. Čekal skrčen uvnitř temného prostoru nasáklého pachem plísně. Když toho dne večer plánoval svůj protiútok, měl za to, že je dobře vyzbrojen a připraven na vše. Měl zabijáka, schopného odvést svou práci. S pověstí tak černou a motivem tak jednoznačným, že by se snad nikdo nemohl ani podivit, až by ho ráno našli mrtvého vedle hezké inkvizitorské zdechliny. Jeho úkryt, nenápadný a odpudivý, odolný proti náhodným čumilům, byl ideálně položený. Zaplatil pašerákům a za svítání na něj měla u mola čekat rychlá loď s kapitánem němým a slepým leskem dukátů.

Jeho perfektní plán se ale z důvodů, které nechápal, hroutil jako domeček z karet. A ráno se zdálo být stejně vzdálené jako skruž studně utopencovi. Zbývala mu jen poslední zbraň. Vyčerpán podlým úskokem toho parchanta, vysátý do morku kostí, odhodlal se k zoufalému a nebezpečnému kroku. Vzbudil duše, bloudící přístavem, přitáhl je k sobě a nechal je, pomstychtivé a trpící, činit se podle svého.

A ono to fungovalo. Když se stín, který jej pronásledoval, přiblížil, jeho nedobrovolní ochránci zavětřili a zaťaly do něj drápy zubožených rukou. Bolestné vití mu v uších znělo jako rajská hudba. Jenže trvalo jen okamžik. Duchové se stáhli a zanechali jeho protivníka venku, v noční tmě. Na moment doufal, že mrtvého.

Teď se cítil podvedený a zmatený. Slyšel hlas, jasně a zřetelně. Když se ozval poprvé, jako naléhavý výkřik, ovládla jej naděje, že to náhodný kolemjdoucí objevil mrtvé tělo. Naděje se ale ukázala být planou. Natahoval uši, aby zachytil význam rozhovoru a zjistil, kdo je tím novým nečekaným protivníkem. Ale druhý hlas k jeho sluchu nepřicházel a význam vět, doléhajících z dálky, mu naprosto unikal.

A pak, bez varování, ho jeho ochránci opustili. Stříbřité světlo, které v kruhu vyplňovalo temnotu kolem něj, jako by odteklo, odválo s větrem. Stísněný prostor naplno opanovala tma.

Náhle vrzly rezavé panty vrat. Oči uvyklé na tmu oslepil na okamžik pruh jasného měsíčního světla a dovnitř vešel temný stín.

Zvolal. Nebyl to zvuk, ale naléhavý tlak uvnitř jeho lebky, který nechal proniknout rozlohou skladiště. Volal své ochránce. Měli společného nepřítele a ten se teď přibližoval pomalými kroky, dutě dopadajícími na hliněnou podlahu.

"Nenamáhej se, nepřijdou," promluvil stín.

"Lžeš! Nezahnal si je, skučel jsi jako nakopnuté štěně, když se tě dotkly."

"Jsou to silní duchové, silní žalem a vztekem, a mají hlad. Pomyslels na to?" V temném prostoru zavládlo ticho podbarvené šuměním blízkého moře. "Probudil jsi je z jejich spánku a slíbil jim krev, ale žádnou nedostali," pokračoval stín. "Obávám se, že se teď cítí podvedení, možná přímo zrazení a každopádně velmi hladoví."

"V tom případě bys měl možná stáhnout ocas a snažit se odsud rychle vypadnout." Ušklíbl se čaroděj do tmy.

"Vypadnout odsud? Nedivím se jim, že cítí tolik hněvu, zjevně si svých partnerů v boji příliš nevážíš. Já dovedu být naštěstí mnohem zdvořilejší."

Prkennou stěnu za inkvizitorovými zády prozářila mlžná chapadla a začala polykat temnotu uvnitř skladiště. Šířily kolem pokřivený, chraplavý zvuk tří utrápených lidských hlasů. Propluly kolem nehybně stojící temné postavy a natáhly se po čaroději.

"Dost, zpátky! Jste tu kvůli němu, jeho si vemte!" zavřískal čaroděj a rozkazovačně napřáhl ruku po protivníkovi. Mlžné provazce obtáčející okolní tmu po ní skočily a zakously se. Černokněžník vykřikl.

Před ním se v temné stěně otevřel průchod, pruh trávníku stříbřeného měsíčním svitem a záda odcházející postavy. Vyrazil za ní, oči vytřeštěné hrůzou. Než k nim ale stačil doběhnout, těžká vrata se se skřípotem a temnou ránou zabouchla.


Lothar vyšel do noci prosáklé solí moře a pachem mokré trávy. Za zády mu dozníval čarodějův hysterický křik, před ním se vlny lámaly o skaliska. Rozhlédl se a zrak mu padl na průsvitnou postavu. Ležela na trávníku, schoulená do klubíčka a lehce se třásla.

"Evie, večernice moje, copak se děje?" přiklekl k chvějivému ženskému tělu.

"Tenhle způsob existence je na pytel, připomeň mi to, až budu mít příště zas podobně pitomé nápady…" hlas zanikl v bolestném zachrčení.

Pokusil se ji vzít do náruče, byla jemná a křehká jako mořská pěna. "Vydrž! Vydrž tu se mnou. Každou chvíli se ke mně vrátí havran z Lutécie, pošlu lidi z kapituly najít tvoje tělo. Postarají se o tebe."

"Blázínku, i kdyby, bude to trvat hodiny," usmála se stisknutými bledými rty.

"To zvládneš! Zůstaneš tu se mnou. Příště, příště ti musím připomenout, ať nejsi takhle pitomá, mysli na to!"

"Je mi zima," přitulila se k němu. "Povídej mi něco. Voda kolem je tak hrozně studená. Povídej mi něco, než dopadnu na dno," mumlala tiše s očima zavřenýma.

"Co to říkáš? Evelyn!" zatřásl s jejím bezvládným tělem. Proklouzlo mu mezi prsty a tak lehce, že se stébla trávy ani nezachvěla, dopadlo na zem.

"Evelyn!" stisk éterických prstů, kterými se držela jeho ruky, povolil. Dlaň se rozplynula. Od moře zavál vítr a rozmělnil její tělo v řídkou pavučinu.

Pohled mu zaplavil bezmocný děs. Natáhl po ní ruce, ale zachytil jen chladný vzduch.

"Evelyn!" rozlehl se mezi doky hrůzou naplněný výkřik.


o

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama