Loutkář - část třetí

18. prosince 2013 v 22:35 | Taive

Lothar se ubíral špinavou uličkou. Obhlídka míst činu dopadla podle očekávání. Stará alej za městem, hlavní náměstí před radnicí, ani ulice mezi domy řemeslníků neposkytovaly žádná zajímavá vodítka. Ani jedno z míst ve skutečnosti místem činu nebylo. Podle popisu svědků sem oběti došly samy a po svých a okolnost, že nakonec skonaly právě zde, se zdála být naprosto náhodná. Ani svědecké výpovědi nenabízely mnoho látky k zamyšlení.


Sedlák Gregory furt dokola opakoval, že Starý Franc byl nebezpečný šílenec, a že jestli si ho odnesl nějaký zlý duch, pak si to jen zasloužil. Samozřejmě k tomu jedním dechem dodával, že v tom případě on s tím nemá vůbec nic společného a nelze jej z ničeho vinit.

Švec, před jehož domem se zhroutila mladá prostitutka, byl vyděšený k smrti. Žena, která pozvala inkvizitora dál, mluvila tiše a smutně, jako by její manžel byl snad také už po smrti. Lothar se tomu přestal podivovat, když jej uviděl, krčícího se v koutku ložnice a škubajícího sebou při každém hlasitějším zvuku. Chudák byl na tom tak špatně, že se vyšetřovatel rozhodl provést nad domem, jen pro uklidnění jeho nervů, očistný rituál. Kolem se skrývalo nanejvýš tak pár mrtvých much a pavouků. Usoudil ale, že pekelné nestvůry v něčí hlavě jsou přinejmenším stejně nebezpečná verbež jako pekelné nestvůry pobíhající po ulicích. A protože pohled na vyděšeného muže byl opravdu žalostný, rozhodl se na chvíli překousnout svou ješitnost a zahrát si na trochu teatrální vílu kmotřičku.

Když ale posléze navštívil radnici, byl donucen uznat, že jakékoli potíže se zoufalými manželskými páry jsou v podstatě vyloženě roztomilé. Starosta města Ambiani, velice ambiciózní a velice nesympatický pán, při jeho příchodu zjevně pookřál. Příští hodinu se mu dařilo vyhřívat se na výsluní vědomí, že si jej konečně začal seriózně všímat někdo z vrchnosti. Lotharovi se povedlo opustit radnici až poté, co vyslechl stesky snad na všechny myslitelné nešvary a moře špatně skrývané snahy zalíbit se a ukázat, jak hodnotným členem Lutéckého městského představenstva, případně rovnou Galicijské vlády, by řečený pán byl.

Zvedl ruku a pohladil havrana usazeného mu na rameni po hedvábně lesklém peří. Ulice, kterou šel, vedla na malý plácek, z jedné strany ohraničený křivou budovou strážnice. K té ale teď nesměřoval. Na opačném konci dominovala prostranství jiná zajímavá instituce, jeden z řady městských nevěstinců. Zřejmě jedinou z obětí, která ve městě udržovala společenské kontakty, byla mladá Ginger. Lothar doufal, že by jej rozhovor s některou z jejích kolegyň mohl dovést k podezřelému společníkovi z včerejšího večera.

Zvedl hlavu a podíval se směrem k vykřičenému domu. Zvuky, které se odtamtud linuly, až trochu příliš odpovídaly tomu metaforickému pojmenování. Vzhledem k brzké odpolední hodině ho to poněkud překvapilo. Neušel ani pár metrů, když se dveře nevěstince náhle rozlétly dokořán a dusavým krokem z nich vyšla trojice mužů. Prostřední, zřejmě vůdce bandy, vysoký a vychrtlý blonďák s výrazem skety, za sebou vlekl jakousi malou postavičku. Bezohledně jí smýknul dolů po schodech. Tělíčko přistálo na zemi a ozval se od něj zvuk, jako když zanaříká týrané kotě. Za muži vyběhla se zoufalým křikem žena. Jeden z kumpánů do ní hrubě strčil a srazil ji na kolena.

"Co si o sobě myslíš, ty mizerná flundro!? Že si můžeš jen tak pučovat prachy a nevracet je? Mně!? Tak to ses teda zatraceně spletla, holčičko!"

Žena, nepřestávajíc na kolenou bědovat, vykřikla: "Prosím, ne mého Mishu! Nechte ho být! Prosím!" Ruce vzpínala k malé postavičce vláčené vůdcem rabiátů a po tváři zkřivené zoufalstvím jí stékaly slzy.

"Ale kdepak." Lotrův hlas zněl tiše a zle, jak si užíval krutost, s níž svíral krček malého chlapečka, který se ani nesnažil bránit. "Toho kluka si hezky nechám, jako zástavu. Ale neboj se, každý den, kdy nezaplatíš, ti od něj budu posílat dárečky. Nebo spíš z něj. Co třeba balíček s jedním malým dětským ouškem, potěšilo by tě to?" Ve tváři mu hrál nestoudný úsměv.

"Ne, prosím, vemte si cokoli…" Hlas se jí zlomil.

To už ale ničema vlekl chlapečka pryč ulicí. Náhle se zarazil v půli kroku, jako by zamrzl na místě. Prudce sebou škubl, zařval a chytil se za ruku svírající dítě. Klučík dopadl na zem a zjevně paralyzovaný strachem, se stočil do klubíčka.

Kumpán vykulil oči. Druhý se obrátil po zvuku. Ale než se stačil podívat, co se to přihodilo jeho šéfovi, nad hlavou mu prolétl temný stín. Zasvištěl vzduch protékající mezi letkami křídel a velký havran se střemhlav vrhl na hlavu své oběti. Silné drápy se zaťaly do kůže na temeni. Z černých hlubin zobáku vyšel strašidelný skřek a mužská hlava se ztratila v peří prudce bijících křídel.

Vzduchem prolétla těžká masa okovaného obušku. To se druhý kumpán zmateně rozmachoval proti imaginárnímu nepříteli. Před nosem se mu zjevila čísi postava. Chlap se rozmáchl, ten druhý uhnul. Okovaná špice zbraně olízla jen kožený šos kabátu. Rozzuřený gangster se vrhl proti neznámému ve snaze chytit jej a srazit k zemi. V rukách jeho oponenta se objevila dlouhá šavle. Rabiát už nedokázal zastavit. Cizinec se mrštně stočil a jediným sekem mu rozpáral bok. Ostří se zbarvilo čerstvou krví.

Vůdce ničemů tiše zavrčel a sevřel v dlani, zrudlé jako by ji vytáhl z plamenů, rukojeť dlouhého nože. Využil chvíle, kdy se neznámý věnoval jeho poskokovi a dostal se mu do zad. S vraždou v očích se vrhl cizinci kudlou po krku. Ten se v poslední chvíli otočil. Jen na zlomek vteřiny se mu v pohledu mihlo překvapení. Pak železným stiskem zachytil zloduchovu ruku a ťal čepelí šavle po předloktí. Kov nože se zastavil jen několik centimetrů od mužského hrdla. Pak se bojovník otočil a poslal ničemu k zemi.

Poslednímu ze zloduchů se podařilo zbavit strašidelné zátěže trhajících drápů a klovajícího zobáku. Stál na roztřesených nohách, krev mu stékala z hlavy a paží a oslepovala ho. Bezcílně před sebe máchl rukou.

"Stojí ti to za to?" Tichá, věcná otázka se chvíli vznášela ve vzduchu. Pak rabiát spustil roztřesenou paži, klopýtavě couvnul s dlaněmi pozvednutými na důkaz kapitulace a opřel se o zeď hampejzu.

Lothar se otočil a pohledem zkontroloval všechny tři poražené. Krev z čepele jeho zbraně odkapávala na dlažbu.
Sklonil k chlapečkovi. Ležel, u zdi v klubíčku tak maličkém, že bylo jen těžko uvěřit, že jde o lidské dítě a ne kotě. Třásl se strachy, po pobledlých tvářičkách mu tekly slzy.

Lothar jej opatrně zvedl a v náručí donesl na práh nevěstince. Vyděšená matka se vrhla po svém drobečkovi. Inkvizitor ztěžka dosedl na schody vedle ní.

"Co se to tu děje!? Ustupte, udělejte místo! Kurva, lidi, vo co tu jde!?" Malé náměstíčko zaplnil hurónský chlapský baryton kapitána Pascala. "No, to snad…! Co to má bejt!? Kdo to udělal!?"

"To já!" dostalo se mu mrazivé odpovědi. "A byl bych opravdu rád, kdybych už příště nemusel suplovat práci vašich lidí, zvlášť na dohled z oken strážnice. Je to jasné, kapitáne?! Dostaňte ty grázly do vězení a postarejte se, ať neskapou, chci je vidět na galejích!" S bolestným stisknutím zubů Lothar vstal a pomalým krokem vešel do nevěstince.


"Dámy," poklonil se srocenému hloučku žen a dívek uvnitř.

Zavrávoral. Levou paží mu postupoval podivný chlad. Podíval se na ni, ale pod doruda zbarvenou košilí nešlo žádné zranění spatřit.

"Omlouvám se dámy, směl bych se zde na chvíli posadit?" Hlas mu ve vlastních uších zněl tiše a dutě. Náhle jej podpíralo několik párů rukou a vedlo jej k lenošce pokryté odřeným rudým sametem. Těžce na ni dosedl.

V zorném poli se mu objevil hrozen ženských tváří.

"Je zraněný, nevidíte? Sundejte mu tu vestu a košili!" Něčí ruce mu začaly rozepínat knoflíky. O tvář se mu otřely lokny silně vonící kolínskou.

"To snad nebude nutné, madam…"

"Hloupost. Melete z posledního. Koukejte nás nechat ošetřit vás." Zrzka odstrčila zakrvavené prsty, kterými se snažil zadržet ji.

"Agáto, dones obvazy!"


O několik minut později seděl polonahý v salónku veřejného domu a nechával si obvazovat rozťatou ruku. Nebyl si úplně jistý, jak k tomu došlo. Jakási dívčina mu právě dolévala skleničku kořalky.

"O co šlo tam venku?" zeptal se jí.

"To by vám líp vysvětlila Adel, je teď s Mishou nahoře. Zadlužila se u místních lichvářů, kvůli chlapovi, Mishovu otci, chudák." Dívčina k němu zvedla oči a s naprostou samozřejmostí přešla od smutného tónu k svůdnému úsměvu.

"Míváte podobné nepříjemnosti často?" Lothar se rozhodl ignorovat neobvyklost svého postavení i dívčiny kočičí oči a pokračovat ve věcném rozhovoru.

"Čas od času. Ale zatím nikdy tak vážné, tohle už opravdu přehnali!"

"To bych řekl. Měla by to řešit garda. Co byli ti chlapi zač? Musím si o tom promluvit s kapitánem Pascalem." Pokusil se zvednout z divanu. V levé ruce mu bolestivě škublo.

Žena mu zastoupila cestu. "To nemůžete, vypadáte strašně!"

"Tak to vám pěkně děkuju."

"Ne takhle strašně, to vůbec ne," začervenala se.

Lothar dosedl zpátky. Stejně se na trestnou výpravu za neschopnými strážci místního pořádku moc necítil.

"Vy jste vážně inkvizitor?" Dívka nejistě ukázala prstem na jeho hruď.

Sjel pohledem k hvězdě z rudých krystalů, která mu visela na krku na stříbrném řetízku. Vzal amulet do ruky, slabě mu zavibroval v prstech. Příliš slabě. Možná by se měl víc spoléhat na moc své Paní. Detektivní práce zatím k ničemu nevedla, a čas letěl a vrah nespal. Zachvěl se při představě, že by ji jeho zanedbávání mohlo rozčílit. Ne, Paní by netrestala nevinné. Je tu jen pár hodin, všechno chce svůj čas. V duchu vyslal k hvězdě prosbu o pomoc a trpělivost. Dobře ale věděl, že zrovna trpělivost k cnostem jeho velitelky nepatří.

Zvedl tmavé oči k dívce. "Ano, to jsem."

"Jste tu kvůli Ginger?"

"Znala jste ji?"

"Trochu."

"Pokračujte," pobídl ji.

"Víte, nežila tu dlouho. Byla opatrná a hezká, mohla si vybírat. Ale včera…" zaváhala.

"Co se stalo včera?"

"No, šla za někým do města. Záviděla jsem jí, protože to děláme, jen když nás pozve někdo opravdu štědrý. Ale pak jsem ji zahlídla, v přístavu. A ona a ten chlap, co šel s ní…" hledala slova. "Víte, vypadalo to, já nevím, jak to popsat, bylo na nich něco divného. Tady se dá narazit na nejrůznější typy, jenže do tohohle bych vůbec neřekla, že si chce zašpásovat. Šel pár kroků za ní. Na hlavě měl kapuci a choval se napjatě, ostražitě. A ona, ona šla jako panenka na klíček. Zavolala jsem na ni, ale nereagovala. A pak zmizeli v boční uličce."

"Kde to bylo?" Lothar ji sledoval soustředěným pohledem. Pravou rukou svíral opěradlo divanu.

"Na rohu Kamenické a Kotlářské ulice. Vy myslíte, že to byl on, kdo ji zabil. Že jo?"

"Obávám se, že je v tuto chvíli nejpravděpodobnější podezřelý."

Stiskla rty, vypadala pobledle a rozčileně. "Takže jsem tomu mohla zabránit. Viděla jsem to a nic jsem neudělala. Můžu za to!"

"Za nic nemůžete, nevyčítejte si to." Lothar stiskl dívce rameno a pevně jí pohlédl do očí. "Za to, co se Ginger stalo, může jen a pouze její vrah. A ten za to taky zaplatí, to vám slibuji."

Děvče, s pohledem plným bezmocného vzteku, přikývlo.

o

Ulice před ním uplývala a ztrácela se ve stínech vzadu. Cítil pomalý tep, jakoby se unavené srdce nezvládalo pravidelně zdvíhat pod břemenem, které na ně naložil. Ševelivý dech těžce procházel trubicemi průdušek. To srdce nebilo v jeho hrudi a dech nevycházel z jeho úst. V této chvíli se ale stávaly tím nejzřetelnějším vjemem v mlžném světě ulic, na jejichž dlažbu dopadaly kroky, které vedl. Jako loutkář, když řídí svou hračku. Otočil se. Před jeho vnitřním zrakem se objevil roh ulice a kamenná budova v pozadí. Znovu rozpohyboval ztuhlé staré nohy. Blížil se ke svému cíli.


Lothar stál v kapitánově kanceláři a popotahoval si rukáv tmavomodré košile, kterou dostal od svých neobvyklých ošetřovatelek. Zřejmě kdysi patřila nějakému námořníkovi. Vyšetřovatel se v ní cítil poněkud nesvůj.

Pascal, skloněný nad stolem, právě dopisoval rozkazy pro strážnici v jiné části města, poněkud bližší inkriminované křižovatce ulic Kamenické a Kotlářské. Oblast byla hustě obydlená, protkaná sítí křivolakých uliček a žádost o posily byla tedy na místě. Mávl rukou na mladého podřízeného a poslal ho se vzkazem pryč.

Pak se otočil k inkvizitorovi s provinilým výrazem v zarostlé tváři. "Ty rváči mě mrzí. Strčili jsme je do městský šatlavy. Upřímně doufám, že se už podobný nepříjemnosti nebudou opakovat."

"To já také. Nechápu, že si můžete takové grázly nechat jen tak pobíhat po městě." Lothar vůbec neměl smířlivou náladu.

"To víte, je nás na ně málo," rozhodil kapitán rukama.

"Promluvím si o tom se starostou," zabručel jeho společník a nabroušeně pokračoval, "tak už bychom snad mohli jít, ne? Nepředpokládám, že by na nás vrah čekal s čajem a sušenkami."

Lothar zamračeně seběhl ze schodů do chodby vedoucí ke vstupní hale strážnice. Ozýval se odtamtud právě hovor. Hlasy strážných se střídaly s jedním, který neznal. Patřil nějaké ženě a zněl, jako by dotyčná jen těžce popadala dech.

"Já nechápu, co po nás chcete. To se tam vážně máme jít podívat jenom proto, že vás ruší sousedovi psi?"

"Helejte, babi, my tu máme vážnější věci na práci." Strážník zněl otráveně a znuděně.

"Ale… to nejde… je to přece vaše práce… budu si na vás stěžovat, vy budižkničemové!" Ženě jako by lehce přeskakoval hlas.

V odpověď se jí ozvalo tiché uchechtnutí.

Lothar vstoupil do haly. V tu chvíli, jako by mu spánky stiskla cizí síla. Vzduch kolem ztěžknul do nedýchatelna. Z náhle potemnělého prostoru jasně vystoupila postava staré ženy v zanedbaném oděvu. Křehká, shrbená, trpící. Doslova fyzicky cítil tu bolest. Otočila se k němu. Jako by ji někdo svíral za krk a přinutil ji k tomu pohybu. Pohlédla na něj bledýma, skelnýma, krví podlitýma očima.

Vykročil k ní. Cítil nebezpečí, které z ní vyzařovalo doslova v rázových vlnách, ale nemohl ji tomu jen tak nechat na pospas. V očích se jí objevila jiskra. Bolestná, zoufalá jiskra, jako světlice vystřelená trosečníkem. Ústa se zachvěla a otevřela.
A vyšel z nich hlas, tichý a nezastřený: "Pomozte mi. Prosím, pomozte mi!"

Lothar ji chytil za ramena. Tak silně, až mu klouby prstů zbělely. Přiblížil tvář k její, téměř na dotek. Dívali se jeden druhému do očí. Ne, dívali se skrz ně. Musel ji najít, musel ji vyvléci z toho temného mraku, který ji pohlcoval.


Vykřikl, vlastním hlasem. Ty cizí oči jako břitva přeťaly jeho vodicí nitky a zahryzly se do živého masa. Blížilo se něco, co jej toužilo zničit. Naleptávalo to jeho pečlivě skrývané stopy jako kyselina a ubíralo se po nich s neomylným instinktem loveckého psa. Musel se toho zbavit, musel tomu uniknout. Mrskal se a svíjel, bil kolem sebe. Hrdlo ho pálilo od křiku.


Žena v jeho sevření se přibližovala. Bariéra mezi nimi začínala praskat. Temná kotva v její hlavě se pohnula a prokluzovala. V jednu chvíli před sebou naprosto jasně spatřil tmavý prostor sklepení se zaprášenými policemi, skruží studně a podivně světélkujícím obloukem na zemi před sebou. Pak výjev zmizel. A náhle, se zvukem tichým jako prázdno a ostrým jako když se tříští sklo, se temná kotva vytrhla docela. Stará žena padla Lotharovi do náruče.

Klesl na kolena. Zhroucená v jeho objetí lapala po dechu. Vrátil se. Musel se vrátit. Měla být další mrtvý. Tomu musel zabránit! Vrátil se do vstupní haly strážnice a sklonil se k ní.

"Doktora! Zavolejte někdo doktora!"

Strážní kolem něj stáli jako opaření. Až po chvíli se jeden z nich pohnul a vyběhl z místnosti.

"Děkuji vám," vydral se z ženiných rtů tichý sten.

"Držte se! Byla jste tak silná, musíte být silná ještě chvíli. Dokážete to!" Stiskl jí ruku. Ona stisk opětovala.

o


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama