Enderova hra - aneb jak zabít potenciál a emoce snadno a rychle

2. února 2014 v 20:24 | Taive |  Viděla jsem, slyšela jsem

Enderova hra Orsona Scotta Carda je knihou nacpanou emocemi a napětím až k prasknutí. I kdybyste toužili být velmi kritičtí, jen těžko jí můžete vytknout nedostatek silných postav, vývoje a k nesnesení napnuté gradace finále. Z filmu na motivy první knihy Enderovy ságy na vás zato tato potenciální zklamání vyskočí pro jistotu všechna, snad aby to hezky kontrastovalo s papírovou předlohou. Ano, filmy podle knih se posuzují jen těžko. Já se ale nikdy nepokládala za hnidopicha, neschopného uznat kvality filmu jen proto, že se odchýlil od předlohy. Pokud ovšem film nějaké kvality má. A v Enderově hře se jakékoli klady hledají jen velmi obtížně.


Stává se, že spodní proudy v nějaké knize nebo filmu hrají první housle a viditelné děje a akce jsou jejich akcelerátorem a jakýmsi krytím. To, co pak jak čtenář/divák, tak postava sledují a prožívají bezprostředně, je jen jakousi vějičkou, na kterou se chytají motivy, touhy, strachy... věci, o které v životě skutečně jde. Pod rozbouřenou hladinou se skrývají poklady skryté na dně. Ty, které nevidíme přes pěnu a písek, dokud bouře nepřejde a hladina se neuklidní. A pak nestačíme zírat, na co jsme se ve skutečnosti celou dobu dívali a neviděli to. Tuto techniku plně využil pan Card ve své knize. Nejen v případě finální zápletky, ale i v aspektu postupného a (překvapivě) velmi uvěřitelného vývoje hlavní postavy. V zobrazení povinnosti, nutnosti, cti, přátelství a řady dalších motivů, které kniha rozvíjí. V přístupu k hrdinství a zločinu, mezi kterými je někdy jen velmi tenká hranice, o jejímž překročení jen málokdy rozhoduje ten, kdo se o ni, ke své smůle, otřel, ale spíše ti ostatní. Ti co vše sledovali z bezpečné vzdálenosti a teď se radují z chyb odvážnějších, protože milosrdně popírají jejich vlastní zbabělost. Po bitvě je přece každý generálem.

Kniha pana Carda doléhá s až dusivou atmosférou a vrcholí ve smršti emocí. Film režiséra Gavina Hooda nabídne několik akčních scén bez emočního pozadí a působivých vizuálních efektů a celou závěrečnou část příběhu ignorantsky přeskakuje. Proč taky ne, jde v ní přece jenom o duši hlavního hrdiny, taková nuda, kdo by se na to asi tak koukal.

Herecké obsazení pokrylo snad celé myslitelné spektrum. Od výborné Petry, která skutečně vzbuzovala ve filmu více sympatií, než v knize, přes Forda a ostatní velitelský ansámbl, z jehož působivé ďábelskosti nezbylo zhola nic, až po prakticky neexistující Valentine a Petra a jejich dějovou linku, se kterou se filmaři vůbec neobtěžovali. Samotný Ender není herecky vůbec špatný a v podstatě odpovídá mé představě z knihy. Jenže má oproti papírovému Enderovi tak malý prostor zapůsobit a rozvinout se, že už po několika hodinách jakýkoli vjem z jeho postavy z mých vzpomínek na film kompletně zmizel. A to má být ten kluk středobodem a těžištěm celého příběhu.

Laciná šou natočená pro efekt, víc jsem si z filmové Enderovy hry bohužel neodnesla. Hodně mě to mrzí.

Taive
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama