Mycelium: Jantarové oči - Vilma Kadlečková

6. února 2014 v 16:16 | Taive |  Četla jsem















Dnes tu nejsem proto, abych se pokoušela o recenzi. To slovo totiž v sobě tak nějak implicitně zahrnuje povinnost kritiky. Postřehů, co všechno dané dílo sráží, co všechno by se dalo udělat lépe. Já nic takového nemám v úmyslu. Tentokrát nemám pražádnou motivaci a vůbec žádné podklady pro jakékoli negativní hodnocení. Můžu jen zcela banálně konstatovat, že jsem uchvácena. Netroufám si hodnotit, která kniha by se měla dostat do čela žebříčku těch nejlepších vydaných v právě uplynulém roce, na to přeci jen nejsem dostatečně sečtělá. Pro mě osobně představuje ale Mycelium jednu z nejlepších knih, které jsem kdy měla tu čest otevřít. V tomto článku bych vás chtěla pozvat na procházku po tom, co by podle mě měla obnášet skvělá literatura. Neštítíte-li se chvalozpěvů, račte dále.


Několik uplynulých měsíců jsem na nejrůznějších literárních stránkách narážela na články a recenze, věnované čemusi, co podle mnoha lidí mělo být jakousi vycházející hvězdou české sci-fi, navíc v plánovaně pentalogickém vydání. Pochopitelně mě to zaujalo. Jenže jsem měla jiné starosti a kromě toho jsem člověk nesnesitelného ražení. Jakmile se na něco začnu opravdu těšit, vystavím si v hlavě ne vzdušné zámky, ale doslova paláce, hotový Angkor s versailleskými balustrádami a Taj Mahalem navrch místo třešničky. Pochopitelně pak bývám pravidelně fatálně zklamána. Proti příliš populárním a protežovaným věcem jsem si tedy už z čirého pudu sebezáchovy vybudovala pořádně silnou hroší kůži. A snad právě proto, že jsem tušila, jak moc by mi zrovna tahle kniha mohla padnout do noty, jsem její pořízení neustále masochisticky odkládala (v čemž mi byla notně nápomocna její akutní nedostatkovost v mnou obývané moravské metropoli). Nakonec k tomu ale muselo dojít a já si tu krasavici v elegantně oplesnivělé obálce vítězně donesla domů. A v tu chvíli jsem propadla duší.

Je to už opravdu hodně dlouho, co jsem naposledy četla něco, co by mě tolik zaujalo, tolik zasáhlo, z čeho bych byla tak upřímně nadšená. Spočítala bych ty knihy na prstech jedné ruky a o každé jedné z nich byla schopna hodiny blekotat obdivné kraviny. A ano, už několik dní se k těm několika vyvoleným vesmírům řadí i ten argenitový.
Říká se, že dobrá kniha se nemusí vyznačovat ničím konkrétním, že neexistuje návod na to, jak napsat něco skutečně hodnotného, že jediným jednoznačným indikátorem kvality je pocit, který zaplaví čtenáře poté, co obrátí poslední list. Radost, žal, vztek (mimo toho směřovaného na neschopnost autora), mrazení v zádech. To skutečné zadostiučinění, že jste si nenašli jako zábavu něco lepšího, než vysedávat s knihou. Že jste nešli ten večer ven, nevysmýčili dům od sklepa po půdu, nepohnuli s pracovním projektem. Pocit, že jste právě udělali tu vůbec nejskvělejší věc, objevili svět za zrcadlem.

Svět paní Kadlečkové není příliš příjemné místo. Můžete se v něm sice pohodlně zašít, hodit si nohy nahoru a ignorovat otáčení vesmíru. Pokud to ale neuděláte a začnete se v tom celém šťourat, můžete se snadno dostat na pořádně kluzkou dráhu, na které jste se pravděpodobně vůbec nechtěli ocitnout. Tyhle dějové splazy jsou věc nepředvídatelná a pořádně zamotaná, smýkají postavami i čtenářem. Mycelium je pořádně divoká jízda mezi smrtelně nebezpečnými závějemi cizích intrik a plánů a vlastních nejtemnějších nočních můr.
Pro mě osobně je těžké udělat si na knihu jasný názor. Pokaždé, když už se rozhodnu, co si o tom kterém prvku, postavě či lince zápletky myslet, vynoří se z hlubin na povrch bublina pochybností, nadějí a zvědavosti, kterou nemůže ukojit nic, než další díly příběhu. Co Mycelium vlastně je? Je to sci-fi ve které magie zvítězila nad hmotou? Fantasy kde draci létají mezi hvězdami a fantastické rasy se sváří na poli technologického pokroku? Špionážní thriller, v němž o vnějším ohrožení rozhodují nejniternější pohnutky postav? Všechno naráz? Pravděpodobně. Stejně těžké, jako zaškatulkovat knihu samotnou je i určit relativní důležitost proplétajících se linek, jejich postavení vůči ostatním. V tuhle chvíli absolutně nejsem schopna předvídat, jak bude hra pokračovat. Co vyplave na povrch a co se potopí do hlubin, odkud se odvíjí vodicí vlákna příběhu, aby to odtamtud dalekosáhle ovlivňovalo dění. Jisté je jen jedno, hlavní moto knihy "ty nejdůležitější věci se odehrávají vskrytu" platí beze zbytku.

Sci-fi reálie příběhu jsou sice promyšlené, ale nehrají příliš velkou roli. Celý tenhle kolotoč je vlastně velmi komorní a uzavřený. Vše, co přímo nezasahuje do života několika hlavních postav, ztrácí důležitost. O historii a společnosti multikulturní sjednocené Země, na níž přístup k informacím a bezmezná přizpůsobivost hrají prim, se prakticky vůbec nic nedozvíme. Autorka se nezabývá tím, co bylo, než se lidská zvědavost a povolnost střetla s össenskou názorovou rigiditou a rozhodnutím obětovat vše vyššímu celku. Nečekejte podrobné popisy spekulativních technologií a exotických druhů organismů, byli byste zklamaní. Spíše se připravte na křížový výslech ohledně životních názorů a zkušeností, sil a slabostí charakterů. O člověku jako bytosti uvažující a pociťující se tu totiž dozvíte mnohem víc, než o vzdálených světech a nových objevech.

Děj knihy je rozvržen s dokonalým citem pro propojování souvislostí a udržování napětí. Scény se střídají a navazují na sebe s bezchybnou logikou. Většinu událostí má čtenář možnost pozorovat hned z několika úhlů pohledu, přičemž každý nový náhled přináší další a další informace a zesiluje napětí. Postupné nadhazování stále dalších udiček uvádí zápletku do pohybu. Tempo ani na okamžik nesklouzne k nudě a celý příběh se žene vpřed s nezadržitelnou naléhavostí.
Těžištěm knihy je konflikt. Probíhá mezi hvězdnými systémy, kulturami, základními životními filozofiemi, touhami a motivy jednotlivých postav, životními úděly, myšlenkami a city. Tak hluboko, že ničí postavy spíše zevnitř, než zvnějšku. Konec konců, na první pohled se zde vůbec žádný konflikt ani nekoná. Všichni žijí v míru, prosperitě a vzájemné spolupráci. Nikdo nevykřikuje výzvy do boje, nikdo se neohání mečem ani paprskometem. To jen plíživý jed proniká do tkání, otravuje myšlenky a naleptává srdce. A jednotliví protagonisté takto bojují nejen mezi sebou, ale hlavně sami se sebou.

Hrdinové příběhu jsou roztodivná čeládka. Od cynického meziplanetárního diplomata se zálibou v nakopávání vosích hnízd po právničku hledající smysl života v telefonátech s věštci. Od naivní a bláznivě zamilované sportovkyně k ďábelskému inkvizitorovi. Přidejte si k tomu ještě univerzitního profesora snažícího se s absolutní bezcitností chránit vlastní dítě, akční hrdinku někde na pomezí mezi ninjou a čarodějkou a nepředvídatelného potrhlého cestovatele z vesmíru a budete mít přibližnou představu, s kým vším se můžete na stránkách téhle knihy potkat. Každého z nich přitom poznáte do takové hloubky a důkladnosti, až je to místy opravdu těžké strávit. O to je to ovšem potrava vydatnější a výborně kořeněná.
V zásadě platí, že stojí všichni tak trochu proti všem. Ty nejlepší úmysly často všechno zhatí, zatímco po plánech nepřátel se dá šplhat jako po žebříku.
Celý příběh je poměrně hodně akční a tak se dočkáte i celé řádky ostrých soubojů. Jejich zvláštností ovšem je, že se při nich soupeři téměř nikdy nijak prudce nepohybují a dokonce i z nejfyzičtějšího duelu celé knihy vyjde poražený sice mrtvý, ale bez známek zranění. Ve světě Mycelia vám svaly zkrátka nepomohou. Jediné, na co se můžete spoléhat je síla vůle, tvrdohlavost a prohnanost. Některé postavy jsou v těchto disciplínách hotovými přeborníky, jiné zas pobíhají po kolbišti zcela zmateně, nevěda, co si počít s pravidly, kterým nerozumí a která jim přerostla přes hlavu. Různorodost klání je tedy zaručena.

Z textu doslova dýchá množství práce a času mu věnovaných. Nepromyšlených souvislostí a jalových vyjádření netřeba se obávat. Právě naopak. Nestalo se mi, že bych jen tak prolétla stránku, aniž bych se dočkala perličky v podobě nějaké obzvláště trefně nebo zajímavě formulované věty, aniž by mě celá řádka drobností nepobavila nebo nenapnula. Zkrátka celý text je hustě pokryt malými rybářskými háčky, které vás zachytí a nedovolí vám odvrátit zrak ani pozornost.
Humor knihy je kapitola sama pro sebe. Přestože se rozhodně nejedná o odlehčenou četbu, právě naopak je vše tak vážné, tragické a morbidní, že pocit procházky po lávce nad bezedným močálem pořád rezonuje kdesi vzadu v hlavě, pokaždé když už začíná příliš přituhovat, přispěchá čtenáři autorka (k postavám nemilosrdná) na pomoc s nějakým tím cynickým klípkem nebo postranním pomrknutím. Já se bavila výborně, možná daleko lépe než u kdejakého humoristicky míněného románu. Skvělé na tom všem je také dokonalý soulad mezi autorčiným stylem a charakterem hlavního hrdiny, oba jsou to prostě zjevně mrchy sarkastické.

V tuto chvíli bych se chtěla krátce pozastavit nad několika jevy, které se dají považovat za diskutabilní a mnoha jinými recenzenty jsou podávány jako slabiny a zápory knihy.
O prvním už jsem mluvila, totiž o nedostatku popisů z prostředí. Nemyslím si, že by šlo o nepromyšlenost, spíše o záměr. Autorka zjevně nehodlá odbočovat od témat vytyčených jako podstatná a jiné prvky ji nezajímají a nemá potřebu o nich čtenáři vyprávět. Pochopitelně to může být k vzteku, pokud vám předkládaný styl nesedne a rýpání se v psychologii postav, intriky a paranoidní hra na kočku a na myš, nebo hluboká mystika, nejsou vaší oblíbenou literární potravou.
Druhým problémem by mohla být černobílost vyprávění. Je zcela zjevné, komu se zde fandí a komu nikoli. Jednak jsou ale i záporné postavy vylíčeny s takovým gustem, že se na ně budete těšit a pak je tu také otázka, nakolik je ona černobílost skutečně výhradní a nakolik se jedná spíše jen o optický klam. Koneckonců, skeptické srovnání zcela nekritické a také zcela bezradné lidské společnosti, jejíž vývoj zřejmě postrádá jakoukoli cílevědomost a vizi s krutou, ale soudržnou a prosperující společností Össe nevyznívá pro Zemi právě lichotivě. Pokud je opovrhování něčími hodnotami tolerováno jen pro toleranci samu, není kladných hrdinů. Není divu, že pozemšťané argenitového vesmíru podléhají bez odporu každému vzepjetí vůle, kterému je jejich nepřátelé vystaví, když místo toho, aby úctu k osobnosti a životu jedince vnímali jako přednost, na kterou lze být hrdý, berou ji jen jako motiv k bezvýznamnému hašteření. Já autorce ohledně plasticity a vyváženosti budoucí zápletky plně důvěřuji. Koneckonců, jsme teprve na začátku celého příběhu a Vilma Kadlečková mě už teď dokázala několikrát překvapit nečekaným úhlem pohledu a originálním vhledem do problémů.
Co já sama považuji za (asi jediné) negativum knihy je jistá zahozenost některých postav. Ve srovnání s tím jakou práci si spisovatelka dala se svými ústředními hrdiny, ať už sympatickými, či nikoli, působí některé vedlejší postavy jen jako bezcharakterní voda na cizí mlýn. Nevyužitost některých z nich ale působí tak do očí bijícím dojmem, že nepřestávám věřit v pointu rozkrytou v dalších dílech.

Shrnuto a podtrženo, první díl Mycelia je knihou, na jakou se jen tak nezapomíná. Propracovanou, promyšlenou, napsanou s hlubokým porozuměním postavám i světu. Knihou, která strhne, rozechvěje, pobaví, donutí k zamyšlení. Přestože se zjevně jedná jen o předkrm a hlavní chod nás teprve čeká, já jsem nadmíru spokojena. Jediné, co mě doslova nesnesitelně štve, je ta nervozita, že je knížky konec a já nemám další díl. Led pod kůží je ale už pár měsíců taky šťastně z tiskárny venku a tak mé utrpení nebude mít dlouhého trvání. Jak moc jsem šťastná, že vydávání dalších dílů je naplánováno v půlročních intervalech, ani říkat nemusím. :-)

Taive
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hakuka Hakuka | Web | 16. února 2014 v 19:33 | Reagovat

Takže pučíš, pučíš? :-D Mám tenhle semestr ve znamení literatury 19. století. Budu potřebovat něco intelektuálního. :-D

2 Taive Taive | E-mail | Web | 16. února 2014 v 21:20 | Reagovat

No, je pravda, že o literatuře 19. století se dá myslet lecos, :-D Samozřejmě pučím. Aspoň budu mít s kým to pomlouvat, tyhle houbičky mě zaujaly příliš na to, aby mi nevadilo, že si o nich nemám s kým popovídat. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama